Shores of Tripoli, The

hodnoceno 6x (Seznam vlastníků)

Shores of Tripoli: Boží dvojkovka pro unavené fotry

Autor: Kirsten | 28.1.2021 | 21

Čistě válečné hry jsou v deskoherním světě cosi jako obskurní podivnost. Mnozí je považují za zábavu pro plešaté, vousaté nerdy s brýlemi jako dekly od kanálu, kteří mají na umaštěných tričkách natištěn nápis „Advanced Squad Leader Forever“. Jako by šlo jiný živočišný druh, který má s lidmi hrajícími Patchwork a Azul společné jen vlastnictví čtyř končetin a víru, že večer s deskovkou je lepší než večer u bedny. Pokud krabice neobsahuje tisíc žetonů, kterým jste předtím museli ostříhat rožky a pravidla tlustá tak, že vám zlámou hnáty, když je náhodou upustíte, tak to sice možná hra je, ale rozhodně to není wargame.

Samozřejmě, wargamy hrají i lidé, kteří si podle nálady dopřejí nejen ASL, ale třeba i Na křídlech. Nicméně na každém šprochu je taky trochu pravdy – válečné hry se občas potápí pod tíhou vlastní struktury. Snaha o maximální realističnost a důraz na simulaci u mnohých vyústila ve snahu podchytit všechny myslitelné situace, takže ano, máte žetonek na vozidlo, které uvízlo v bahně a ano, máte žetonek s ochromením pro pěchotní tým, který sice k zemi přibila soupeřova palba, ale velitel udělal jiným žetonkem heroický proslov a v příštím kole tak ukončí žetonkovou paniku. Radost z hraní tak zabíjí nekonečné drobné manipulace s nekonečným množstvím kousků papíru.

Jednoduchost je super

Někteří autoři se proto vydali opačným směrem, k totální redukci komplexity. Jedním z takových příkladů je super dvojkovka Odhodlaní (vydal MindOK), která kombinuje deckbuilding a wargame. Není ale rozhodně jediná. Jedním ze skvělých příkladů válečné hry ovládané velmi malým množstvím pravidel je Shores of Tripoli (SoT). Jestli jste nikde v místních obchodech nezahlédli, nedivte se. SoT totiž vyšla na Kickasterteru, kde si ji objednalo pouhých 695 lidí a pokud k nim nějaké stovky přibyly i po skončení kampaně, pravděpodobně se počet krabic nevyšplhal přes tisíc kusů – pro celý svět. Což je asi tolik, kolik se jen u nás prodá běžné rodinné hry. Přesto má tato recenze smysl, i pokud si SoT nikde neurvete, protože osvěta je potřeba. Jednou třeba podobnou hru podpoříte na Kicku nebo Startovači a svět bude lepší místo.

Piráti vs. USA

Věděli jste, že Spojené státy vedly námořní války s piráty z Tripolisu? Mladá země vlastně pro tuto válku postavila své první loďstvo a co by bylo v historii britského námořnictva pouhou epizodkou, stalo se pro Američany zakladatelskou událostí, jež se dostala do písní. Text „Sloužíme svému národu“, který si coby hymnu prozpěvují členové námořní pěchoty, se vztahuje právě k heroickým výkonům čerstvě zrozené jednotky během tripolitánské kampaně.

Počátkem roku 1800 totiž ve Středomoří vybírali „výpalné“ piráti ze severu Afriky a jejich požadavky se neustále zvyšovaly. Americký Kongres brzy došel k závěru, že bude levnější zbudovat několik válečných fregat, než se nechat do nekonečna odírat – a válka byla na světě. Hráči se tak ujmou buď role amerického námořnictva, nebo korzárů. Pirát se snaží zvítězit přepadáním amerických obchodních lodí (získat 12 mincí), nebo se snaží potopit čtyři americké fregaty. Spojené státy zvítězí, pokud přinutí piráty podepsat mírovou smlouvu (zničením tripolských spojenců), nebo vezmou Tripolis čelním útokem a obsadí ho.

Historická příchuť

Hru ovládají karty, které si oba hráči táhnou z balíčků na počátku každého roku. Lze je zahrát buď jako standardní akce (pohyb, loupežná výprava) a prostě je odhodit do odhazovacího balíčku, kde se při vyčerpání balíčku dobíracího prostě otočí, zamíchají a dají se znovu nalíznout, nebo je lze zahrát coby historické události – většina z nich obsahuje nějakou zvláštní epizodu, která se během kampaně skutečně udála. Efekt událostí je mnohem silnější než běžné akce, ale po zahrání se karta kompletně vyhodí ze hry. Většina z nich navíc obsahuje podmínku „zahraj, pokud už jsi hrál kartu X, soupeř hrál kartu Z, nebo pokud je rok YYYY“. To vytváří řetěz, který často přesně kopíruje průběh dějin a jakkoli se to zdá omezující, opak je pravdou. Vytváří to vzrušující kombinace „levý hák, pravý hák“, kterými se soupeři častují a hra dostává skutečně historickou příchuť.

Ukradni, co můžeš

Příprava herní desky i samotné herní mechanismy jsou neuvěřitelně jednoduché. Stačí vám pouze několik dřevěných figurek plachetnic, zamíchání karet, kostky a pár kostiček reprezentujících pěchotu a můžete hrát – příprava zabírá zhruba dvě minuty času. Ve hře samotné pak v zásadě děláte jen dvě věci: Hýbete loďkami (a při střetech či loupení házíte kostkami), nebo hrajete karty událostí.

Jádrem tripolitánské strategie je pirátství. Z domovského přístavu v Tripolisu (nebo z přístavů spojenců v Alžíru či Tunisu) se hráč snaží vyplout na volné moře, kde si hodí kostkami a zjistí, kolik se mu podařilo naloupit zlata. Ještě před tím se jej však pokouší americký hráč co nejvíce potrápit v tzv. „patrol zónách“, které se nachází v okolí každého přístavu a kde zkouší rozmístěné fregaty ulovit co nejvíce pirátů, kteří se účastní nájezdu. Kdo proklouzne, ten si hodí kostkou, na „5“ či „6“ ukradne jednu minci a v bezpečí se vrátí domů.

Američan se mezitím pokouší odhadnout, odkud přijde další nájezd, a cesty blokovat, zatímco zoufale posiluje loďstvo a připravuje v Alexandrii svou námořní pěchotu a arabské žoldnéře k závěrečnému útoku na Tripolis.

Primitivní? Jo. Ale super

Vypadá to primitivně? V jistém smyslu to primitivní je, ale panebože, je to neskutečně zábavné. Hra má nervy drásající dynamiku, v níž začátek patří Tripolisu, který se téměř beztrestně prohání po moři a loupí, zatímco závěr se nese v drtivém tlaku Američanů, jejichž neustále posilující loďstvo smete pirátské kocábky jako nic. Závod o čas – a ukradené mince – vytváří napětí a hráči mají pocit, že můžou strhnout vítězství na svou stranu až do poslední chvíle.

Hra má samozřejmě svoje chybky, z nichž největší je nevyváženost rolí, pokud jde o zkušenost. Abyste vyhráli coby pirát, postačí vám neutuchající pokusy o nájezdy a trocha štěstí. Američan si musí našetřit určité karty, aby spustil ty správné kombinace událostí, které mu umožní dosáhnout vítězné podmínky (zničení pirátských spojenců, dobytí určitých měst). Musí znát svůj balíček, dynamiku hry a mít trochu kliku. A pak stačí špatně zahraná sekvence, aby přišel o šanci na vítězství. Přesto není problém se po dvou či třech hrách svůj balík s 36 kartami snadno naučit a hrát efektivně.

Pokud jste unavení fotři (anebo unavené maminy) a po uložení svých ratolestí a vyřešení všech domácích starostí byste si sice chtěli něco zahrát, ale akorát se tak dokážete svalit do postele, nezoufejte – SoH je hra přesně pro vás. Pokud už umíte pravidla, jedna partie vám nezabere víc než 30 až 40 minut a během sezení si můžete se soupeřem prohodit role. Pokud dostanete šanci si Shores of Tripoli někde vyzkoušet, určitě svou šanci nepropásněte.

Hodnocení: 80%