na pocatku byl velky tresk
v prvni vterine hned potom se toho udalo strasne moc a pak uz to bylo dane. po case sperma naslo vajicko a po dalsim case svetlo svetu uzrelo ja
doma cekala klasicka vybava sachy. dama a mlyny. domino a snad nejake vybrakovane clobrdo aspol. a samozrejme nemohl chybet hit realneho socialismu dostihy. na navastevach po ruznych znamych a pribuznych se urcite naslo mnoho takovych tech sart-cil veci apod. (perniková chaloupka. kloboucku hop)
pak to zacalo byt zajimavejsi. hlavne po nakupu polskych piratskych verzi Death Maze (resp. Citadel of Blood) a Star Trader. casto bohuzel nebylo s kym hrat. skoncil jsem u vlastni rpg-like verze kombinujici tyto dve hry dohormady (e;
na vysoke jsem se dostal k rpg. diky bohu mne minuly dracaky a podobne pekla. chvili koketovani s shadowrunem. fallout pnp. world of darkness. a konecna stanice v podobe autorskeho systemu (bargiel.za.pl). kde jsem mel (a v podstate jeste mam) moznost sledovat jak vypada vyvoj rpg systemu
v mezicase nekolikoleta MtG horecka a zlaty hreb vecera Go (ktere se porad drzi)
navrat k start-cil (hlavne Z pohadky do pohadky) jako sveraznym party hram (e; dalsi polske piraty (tentokrate Talisman) a nestastne a bezutesne obdobi. kdy mne nutili hrat scrabble
a pak pritelkyne>stehovani>manzelka. kterazto doma mela spousty zizal. ramsesu druhych a takovych tech 100 her v jedne krabici. coz mne po case dovedlo k zakoupeni warcraft the boardgame (+ rozsireni)....
a zacala moderni doba. poslednich par let vsem kolem kupujeme deskovky a domaci sbirka se rozrusta
a pomalu mne laka shogi

Začátky
Dá se říct, že moderní deskové hry jsem poznal teprve před čtyřmi roky (první zcela nhodná návštěva boardgamegeeku a od té doby není den co bych tam nebyl). Když ale zavzpomínám na minulost, hrál jsem toho poměrně dost. Začalo to otcem vyráběnými modifikacemi na Člověče nezlob se z pravěku. První mojí hrou Talisman a spousta rozšíření (moji jedinou hru jsem tehdy věnoval skautskému oddílu, což mě dneska trošku mrzí , ale tahle hra rozhodně nezahálela a to je fajn). Na osmiletém gymáziu jsme pařili od sekundy Magic. Tehdy jsme sice neuměli angllicky, ale to vůbec nevadilo. Osadníci přišli chvilku poté, potom pár her Carcassone, Battletech, Arena (doslova pár her). V posledních ročnících jsme zvolnili na ferbla. A pořád mě to nějak nechytalo, rád jsem hrál o to nic, ale šílensktví se z toho stalo až po návštěvě největší webu. První hrou, na kterou jsem tam narazil, byla Florentská knížata (tehdy snad ještě v první pětce). Byl jsem nadšen a infikován. Od té doby se sbírka zvětšuje. Apropo skupina z gymnázia vydržela a zrovna dneska se do toho znovu obujem.

Začátky
Taky prší
taky canasta, autobus, kent
taky fantom staré prahy, maršál a špion,
taky dračák, magic, doomtrooper, talisman, batletech a rodinný podnik
taky carcassone, osadníci, bang
pak Jaavik a jeho: Nesed u komplu a pojed se mnou na Strahov, chceme tam založit klub deskových her... tak jsem jim dal moje hry a nebýt arkhamu a zatrolenek, tak by jsem se k nim už asi nevrátil

z toho plyne, že mě máte na svědomí... VY!

Bože, kolik že mi je vlastně let?
Když mi byly asi 4 roky, už jsem s rodiči a prarodiči hrál Canastu a Žolíky a Prší a Autobus. Pak mě teta ukázala dvě hry ještě z první republiky - nějaké automobilové závody ve městě a ručně udělané Monopoly, kde se dal koupit Václavák a Národní třída. Že to jsou nejlepší pozemky mi ale nikdo neřekl dobrý rok a tak jsem s nákupem Bráníku a Podolí nikdy moc štěstí nenadělal. A tehdy poprvé, tak v šesti letech, přišel první nápad udělat si vlastní stolní hru. Byla to - překvapivě - kombinace těch dvou nahoře zmíněných v trochu pozměněném hávu. Bylo tam město jako v těch automobilových závodech a nikoli jako v Monopolech. A bylo tam spousta obchodů v těch ulicích a Vaším úkolem bylo co nejrychleji nakoupit nákup, který jste si vytáhli na kartičce. A tak jste putovali z obchodu do obchodu a nakupovali mouku a zubní pastu... Nuda, nuda, šeď, šeď, ale autorovi bylo teprve 6 let! Pak přišla na řadu Z pohádky do pohádky a Ruleta, Člověče nezlob se a Halma - mimochodem moc dobrá hra. Tím jsem se oklikou vrátil k přemýšlivým hrám a začal závodně hrát šachy.
V jedenácti letech jsem se opět vrátil "k vymýšlení her". A začal pracovat na Starbizu. Mimochodem, dělám na něm dodnes! Moc se mi líbila myšlenka dynamicky se měnícího herního plánu během hry - planety se pohybovaly po svých eliptických drahách a navíc se ještě otáčely!!! No prostě zmatek nad zmatek, který jsem chápal jenom já a nikdo, komu jsem to vysvětlil to se nou nechtěl hrát. Herní plán mi ještě v komunistickém výpočetním středisku malovali programátoři na plotru, který kreslil na základě vloženého programu na děrných štítcích. Tím jsem se dostal k programování a počítače ovládly na několik let můj život. Se stolními hrami byl konec.
V roce 2000 jsem poprvé jel do Rakouska. Nevím proč, ale tehdy mě napadlo, že někde v rakouském hračkářství bych mohl najít hru s názvem Únik z Colditzu! Hra na základě pravdivých válečných událostí z koncentračního tábora na hradě Colditz, vydaná v průběhu padesátých let. Prolezli jsme snad všechna hračkářství, která jsme na té dovolené potkali. Nikde nic, jen pusy otevřené v němém úžasu, kolik her na světě existuje!
A pak, poslední den dovolené, v jednom malém hračkářství v rakouském Gmundenu (mimochodem naše srdeční záležitost) jsme ze zoufalství nad nemožností sehnat Escape from the Colditz viděli zlatou edici Osadníků. Něco nám řeklo, že je to něco výjimečného a že by bylo správné to vlastnit! A tak jsem utratil svých prvních 20 Euro (nebo možná ještě v šilincích, to už si nepamatuju) za tuhle hru. Doma jsme se prokousali německými pravidly a nachytali na hraní téhle hry ještě několik známých.
Přišly rychlé nákupy Fantóma staré Prahy, Maršála a Špióna a Risku! Tu hru jsme smažili snad pořád. A já tak nějak opustil počítačové hry a vrátil se ke stolním hrám. A k jejich vymýšlení.
Na každé další dovolené v Rakousku jsme si koupili hru. Alhambra, Carcassonne, Blue Moon City, Pilíře země, Giganti luftu, Industria atd. A já kromě hraní se zas vrátil k vymýšlení a učení se kombinatoriky a teorie her a vůbec všech oborů, které nějak mohli mít něco společného s domácím vyráběním her.
Takže dneska mám v šuplíku nebo v computeru skoro desítku vlastních her, z nichž za zmínku snad stojí stále nedokončený a pilovaný StarBiz, hotový a snad i hratelný Khazad-Dum, graficky hotový a betatesty prošlý Piknik u cesty, konverze PC hry Caesar na deskovku, Gangzzz, které měním už sedmým rokem, Potopa, kterou jsem hrál už tisíckrát v hlavě a nemám ještě ani čárku namalovanou, Egyptians, kde bylo tolik jiných principů, že to bylo nakonec nesourodé a kus z těch principů jsem "ukradl" do Khazad-Dumu, kus do Pikniku a kus i do Caesara. V garáži jsem měl vylisované šestiúhelníčky s kolejemi, které kdysi dávno měly existovat v budovatelské hře typu Railroad Tycoon, než jsem zjistil, že takových budovatelských her už je spousta! A tak její nejsilnější princip - ubíhání času - jsem přesunul do Egypťanů, které jsem pak vlastně celé vykradl do jiných her. Předchůdcem Gangzzz byl Tibet, ale principy v ní použité se nějak nedaly napasovat na levitující lámy přes tibetská pohoří, takže časem jsem zjistil, že principu hry nejlépe vyhovuje pravoúhlá síť ulic amerického NewYorku se svými gangy. No, je to celkem veselá snůška nápadů, které jsem tvořil po nocích s mou trpělivou manželkou. A jednou, možná, něco nabídnu nějakému vydavatelství a oni mne s tím vyhodí a to bude konec mých pokusů hry tvořit, ale budu je už jen hrát.

Acer
moc hezke vyprávění!

Jak začít?
Mám související dotaz - jak to všechno začít u jiných? Chtěl bych si občas něco zahrát s rodiči (kolem padesátky), ale zuby nehty se brání i věcem, jako je Dixit, protože to je "ta věc se složitými pravidly" a jediné uznávané hry jsou lóra, žolíky nebo canasta, což zase po objevu moderních společenských her děsivě nebaví mě. Nevíte, jak na člověka, který nechce zkusit ani tu nejjednodušší věc? A má vůbec cenu to zkoušet, nebo se mám rozloučit s možností, že bych měl s rodiči další možnost, jak trávit společný čas, případně ho prostřednictvím her s nimi trávit více?

Thales
Já bych řekl, že se holt budeš muset smířit s tím, že někteří lidé prostě na moderní deskovky nejsou. Pokud mají rodiče rádi karty, zkus třeba Tichu, případně nějaké abstrakty, ale podle toho co píšeš, to není tolik neschopnost učit se složitá pravidla, ale spíše chybí chuť. Vždyť kanasta má snad víc pravidel než Dixit. Takže jsem spíš pro: nenutit.

Thales
Znám lidi, co jsou schopní hrát žolíky, kanastu celý den, ale nepovedlo se mi do nich dostat ani Ticket to Ride...
Já osobně si myslím, že u většiny lidí nejde ani tak o učení pravidel a chuť hrát, ale spíš o fantazii. Prostě nemají fantazii na to, aby se dvě hodiny chovali "jako malé děti", co si hrají na dobrodruhy, rytíře, papeže, vojáky atd.

Thales
i já bych byl spíš skeptický. zkoušeli jsme úplně obyčejný Slovensko, otázky a odpovědi, u tchýně (budoucí) a stejně ji to nebavilo. jak psal VS, taky myslim, že je to o fantasii

Thales
Zkus Dixit. Ta hra ma svoje kouzlo a libila se zatim i zaprisahlym nehracum. I moje kamaradka, ktera hrami skutecne opovrhuje, povazuje je za ztratu casu a trochu snad i uchylku;), to koupila rodicum jako darek, aby to mohli hrat. Pekne to vypada, zaujme to a snadno se to hraje. Nerikam, ze si dotycny pak pobezi hned koupit nejakou jinou hru. Ale budes si s nim cas od casu moci zahrat tuhle hru a dobre se pri tom bavit.

aneken
No právě, Thales říká, že je Dixit na jeho rodiče moc složitý :)