to PJ
nechci byt za stouru, ale k absolutnimu absolutnimu rymu by to chtelo pozmenit fáze a blaze (e; vidim to na nejakou to konstantu (e;

...
Do ticha noci září
jak perly v lasturách
Myšlenky na polštáři
bezstrarostné jak v dětských hrách...

to kandelabr
raci ne. jak tady na to koukam, tak jsem prilis pricichl kulhankovi a nedelalo by to dobrotu (mozna i od zaludku)

ndru
to neva, některé mé starší povídky jsou taky místy docela nechutné :) a osazenstvo je zde myslím tolerantní, nebál bych se toho.

to kandelabr
jestli jeste nekde najdu finalni verze

Přidám svou maličkost do mlýna
Taky je to už nějaký ten pátek (resp. spousta pátků a to nemluvím o sobotách), ale svého času jsem si taky tak pro radost a pro přátele napsal nějakou tu povídečku a občas i trochu poezie. Dělal jsem to rád, i když to asi nemělo nějakou extra úroveň, ale v posledních pár letech na to opravdu už není čas. Vždycky mě inspirovala nějaká literatura, kterou jsem četl, ale teď už není ani čas na čtení, tak s tím asi odešlo i psaní. Ale jednou se to třeba zase vrátí...
A aby se Werewolf najedl a vesničan zůstal celý, tak sem nahazuju jednu svou báseň, kterou považuji za nejlepší, ačkoli byla jednou z prvních (takže nic lepšího už ode mě nikdy neuslyšíte :-) )...

Oběť
(4.5.2001)

Kůže jeho nezdravě je bledá,
hruď se jen neznatelně zvedá,
prázdný, nepřítomný pohled,
nese jej nejistých kroků sled.

Cesta nerovná a hrbolatá,
nalevo louka, vpravo blata
a někde v dálce, na obzoru,
přírody stěna, začátek boru.

Obletován hejny krkavců,
ukrývaje tajemství zoufalců,
vrávoral cestou k lesu
bez zraku a bez hlesu. –

Branou lesa vstoupil do šera,
na bedrech břemeno - nevěra.
Před strom své tělo dovlekl
a pokorně před ním poklekl.

Strom se od ostatních neliší,
není krásnější, ni vyšší
a přesto si jej poutník vybral,
pocítil lásky slepé příval?

V pokleku poutník pokání konal. –
Z pochvy svůj meč náhle vyňal
a otočil jej ostřím k sobě.
Odvážný čin v této době!

Krkavci kol křídly mávali,
matičku svou k sobě volali.
Poutník ptáků temných si nevšímaje,
klečel, modlitbu tichou odříkávaje.

Padal na něj zlatý sníh,
žehnal mu Bůh v nebesích.
Světla krkavci se zalekli
a v dál se strachem odlétli. –

Najednou v jeho očích znát
bolest, úzkost, strach i chlad.
Vzpomínky zpět se vracejí,
rány, které ani čas nezcelí.

Meč za jílec popadnul,
vedví své tělo rozetnul.
I sletěli se krkavci z okolí zase,
by zahnali hlad na mrtvém mase.

Kadaver Hynek Mácha
.

:)))
jake creva basnicke su tu!! hehe...pohladam aj ja cosi teda, ked uz taketo temne balady mame;)

edit: tak tom to fakt nasiel..tak to picnem

BALADA O NAMORNÍKOVI

POD TEMNOU OBLOHOU, NA TMAVOM MORI ZÚFALÁ SVIEČKA NÁMORNÍKA HORÍ.
SPOMIENKA NA PRÍSTAV NIEKDE HO MORÍ..ŽE SA UŽ NEVRÁTI, TÁ MYŠLIENKA BOLÍ.

POSÁDKY DÁVNO NIET, CLIVOTA, SMÚTOK-AKO PRACH VÝBUŠNÝ,PLNÝ JE SÚDOK
ŽENIE HO STÁLE VPRED MÁRNOSTI ÚTOK, KDE JE TEN TISÍCA OSUDOV SÚTOK..

PLACHTY VÍCHOR VZAL, NEVERÍ VIAC HVIEZDAM, KOMPAS HO ZRADIL, PLAVÍ SA, NEVEDNO KAM
HOC MÁTOŽNÉ ZÁBLESKY SMERUJÚ TAM, KDE ZAISTE OSTANE NAVEKY SÁM..

ZAS ČOSI ZAŽIARI, SVETLO TO NIE JE.. ZA VLNAMI, V DIAĽAVE PRÍZRAK SA SMEJE!
NA KRÁTKY OKAMIH VÍCHOR NEVEJE..V PODPALUBÍ HROMY, ČO SA TO DEJE?

TMU NARAZ POČUŤ- TIE ODNIKIAĽ HLASY, MŔTVOLNÝ SPEV SIRÉN ROZVAHU HASÍ..
HRôZA HO PREMOHLA, DUPKOM MÁ VLASY..NA MRAČNE POD LUNOU SMRŤ KOSU TASÍ!

KEĎ TÚŽBA PO DIAĽKACH ŽIVOT VZALA PRV, KORMIDLO Z RUKY PREČ, JEHO BLÚDNU KRV
ROZBITÝ O ÚTES, BEZ POHNUTIA BŔV.. A TY VLNA ZRADNÁ,LEN MU KOSTI DRV!

TELO SA NENÁJDE,DUŠA VŠK BLÚDI, OSUDNÁ NÁHODA V HLBINÁCH JU KRÚTI
KOLESO ŽIVLOV NA VEČNOSŤ VŽDY SÚDI, VYHASLÉ SVIEČKY NÁMORNÍKOV - ĽUDÍ.


Edit: no to je blabol veru heh..ale kedysi to tusim odznelo v nejaky recitalovy vecer vlastnej tvorby v studackom klube:))

Voják a bodák
Teda, čím dál hutnější fláky. Když už se to tu takhle zvrhlo, dovolte, abych přidal jeden kousek (žel nikoli mé provenience), který už hraničí s vogonskou poezií. Je inspirovaný militarismem a pak se to taky trošku zvrhává do romantiky:

Voják a bodák

Asi ho tady zapomněli
Řekli jen buď ostražit
A bdělý
Pak už jen adieu
A voják tady je v lese
Na takovém zbytečném místě
Kde nepřítel se zcela jistě neobjeví
Hlídá teď voják s stále štíhlejšími střevy
Už došla čokoláda
Už beznaděj se vkrádá
Přesto však dál smělý vojín střeží tu
Svůj stín
A svaly nohou nutnou nudnou službou tuhnou v cín
A pak i v ocel
Však právě když voják připadá si spíš jak poslední osel
V křoví opodál šust
Zlámané větve
PRÁSK
Dyšného dechu síp
Ztuh voják v sloup
Za piku pažbu čap
Ztuh snad i řiti roup
Z čela pot dolů kapy kap
Teď
Za vlast za víru za člověka
I za Vlastu co doma na mír čeká
Teď
Dvě dávky ďase letí do křoví
Proč třetí zasekla se, Bůh to ví!
To aby voják bodák sevřel v pěsti
A u křoví byl skoky šesti
To aby nepřítele dobyl cele
Neb on tam v listoví se ještě mele
Což nemá dost ten do pevnosti nikdy nepozvaný host?
Skok sedmý
Jak z zlé vědmy věštby osudným se stal
Pařezu bok
S kanadou vojákovou nešťastnou si schůzku dal
A padá voják padá
A v ruce jeho sevřenost jest jeho nejstrašnější zrada
A už
Jak máslem nůž
Vojákem bodák proniká
Skrz muže kůži k už zúženým střevům za strašného řevu
Skrz brzlík k ledvinám
Už nestihne je kolika
Pak dojde i k průniku žlučníku a skrz vřed vpřed stále dál
A z vojáka jenž tu stál již spíš
Je na bodáku špíz
A život s krví uniká
Ó, jak voják chtěl by spatřit protivníka
Pohledem kalným již jak podzimní nebe
Pohlédne voják kolem sebe
Ne
Což jeho nepřítelem
Je
Jen
Jelen?
Dvěma dávkami střelen
Leží tu dvanácterák
Zatím co voják cítí kterak bodák mu právě zasáh'
Dvanácterník
V oči si hledí
Klidni náhle v mechu
A z čtvero nozder k nebi stoupá čtvero chladnoucích již sloupků dechu
Ticho
Klid
A jednou snad i mír tu všude bude musí být
Dvé koster pak najde houbař tu
A bodák
Až na baštu svou smaženou tu bude sbírat bedly
Dvé koster tvorů nevinných
Co šílenství a válka
Dohromady svedly.
__________________________________________

A takhle se to recituje:
http://www.youtube.com/watch?v=5ZN8GwcECHk

to PJ & .klopčík
to PJ: Ten je fakt podařený, hned se mi bude lépe spát. Jsem se fajně zasmál, děkuji.
to .klopčík: To mi připomíná Rime of the Ancient Mariner (Píseň o starém námořníku) od Coleridge. Rozhodně doporučuju na přečtení, i když je to kapánek delší, než ta Tvoje :-)

Sběrna Obrazovla Kanálu Spásy
pri prolejzani elektrickeho suplete jsem nasel par rozdelanych veci
na tomhle jsem sveho casu mel posatvene i RPG

je to nedodelane. vetsina veci tam je, ale je to spis kostra a ceka na masicko (a mensi usporadani koncetin). a udajne nosi smulu koukat na nedomalovany obraz (a nedopsane dilka taktez) - takze zcela apouze na vlastni riziko

- Dragoslav. Zapni si televizi. Počkej. Neslyším tě…. Aha. Nejde ti proud. Tak to máš docela smůlu. Na sedmičce běží kanál spásy. Jasně. Bez problému se jde dostat na druhou stranu. Bodika tam už je. Jo. I s dětmi. Neboj. Já jsem v klidu. Můžeš se tam jen kouknout. Když prostrčíš jenom hlavu. Ne. Žádný vcucávání. Úplná pohodička. Jasně, že jsem se kouknul. Málem jsem se posral strachy. To víš strach z neznáma. Určitě z toho mám vřed. Možná dva. Nebo klidně víc. Úchvatný. Opravdu. Vypadá to tam opravdu úchvatně. Škoda, že se na to nemůžeš kouknout. V pohodě. Nikdo už tu nebude, takže zůstane zapnutá. Dveře nechám ote… Počkat. Tys říkal, že ti nejde proud?
Dragoslav zavěsil. Díval se z okna. Okno měl hned před sebou. Okolní kopce ztrácely světlo. Šňůry pouličních lamp zhasínaly jako špatně funkční stromeček. Sem tam chvilku déle setrvaly ostrůvky kalného světla. Jen chvilku déle. Připomínalo to pomale pohyby zdechliny v křečích. Pak je pohltila tma. No, něco je pohltilo. A nemusela to být zrovinka tma (tmoucí).
Takže to už začalo.
Klid. Jen klid a čistou hlavu. K obrazovce to máš pár kroků. To stihneš.
Ve stěně se soustředila barevná blikající záře přibližného tvaru plazmové širokoúhle televizní obrazovky. Otevřít vchod a dveře. To by ještě asi stihl.Vedlejší barák zablikal a ztichl. Dragoslav se vrhl po hlavě vstříc Zítřkům Posledního Spasení.

Motorka. Tahle byla štíhlá, decentně barevná, ještě decentněji chromovaná, dostatečně výkonná, hodně hlučná kráska k pomilování. Řidič na tom byl obdobně. Nedostatečně hlučný, až moc výkonný, obvěšený chrómem a celý v neurčité barvě. Barvách. Ale uměli to spolu. A o to přece jde.
Zemřela, aby mu zachránila život.
Byla to perfektní scéna.
Vrchol kopce přeskočilo jednostopé vozidlo. Při takové rychlosti to řidič při dopadu jen o vlásek udržel. Možná to bylo jen zdání, ale ten strom tam vzadu se po nich zřejmě ohnal. Asi chytil něco čtyřnohého za nimi.
Z křovin vyskočil chromý tulák. Roztáhl pařáty a přikrčil se. Lístky za ním se jemně chvěly. Nasávaly jeho pach. Zašklebil se. Jezdec a vozidlo jsou vždy lehké pořízení.
Ne tento jezdec. Ne toto vozidlo.
Motorka se mu vytrhla. Plyn poskočil do předu. Vítr povznesl slova loučení.
Prolétl přesně mezi tulákovou nástrahou z pařátů.
Benzín a olej se promíchaly z krví a jedovatou slinou.

V šílenství obcházel dům. Nezávislé obranné systémy ho držely v povzdálí. Z časem jim došla šťáva. Dostal se až ke zdi baráku. Dveře zablokoval poslední impuls standardního postupu. V prvním patře neustále vesele poblikávala obrazovka. Házela auru všude do prostoru. Zmohl se jen na zavytí když blikla naposled.

Vrátil se k motorce. Rám s tulákem zhasli v milostném objetí. Z masa se kouřilo. Měl žízeň. Měl hlad.
Zanedlouho přišly první křeče.

Když projdete základní změnou rozdělíte si časoprostor na před tím a potom. Kdybyste byli svět a porodili spasitele taky se rozlišíte na před Kristem a po Příchodu. Důležitější je, že o sobě kdysi přemýšlíte spíše jako o něm než o mně.
Pro mě základní, důležitou a velice zásadní změnou bylo pozření masa. Zkaženého, krví otékajícího masa ze zkaženého tvora, toho času již nějakou tu hodinku mrtvoly. Mrtvoly, která chtěla mrtvolu ze mě. Z kouřící hromady mojí motorky, kterou jsem zkaženého tvora usmrtil, a již zmiňované skoro čerstvé mrtvoly jsem sekyrou oddělil část, zřejmě pahýl ruky. Sorry kámo, ale považuj se za jídlo. Nevedlo se ti a teď máš utrum.
Jasně, že jsem si přivodil otravu.
Pak nastalo hodně divoké období. Všichni procházeli změnou a ne všichni jsme stačili dojít k té finální zpětné.

Dragoslav se vrhl vstříc Zítřkům Posledního Spasení. Neotevřel vchod, ani dveře. Nechal mně tam. Obcházel jsem dům jako šílený. Oknem jsem viděl jas blikající obrazovky i to jak ztmavla a umřela. Dragoslav mne ponechal zde.
Po čase jsem s Dragoslavem při jeho čtvrtém návratu na moje léno setkal. Zapletl se se skotačivým stromem.

Vypadal hrozně. A s ním to nevypadalo moc rozdílně.
Nakonec to vyžadovalo jen pár švů. Sráč jeden blbý. Měl v sobě dost fikané nanoviry. Budu muset dohlídnout na odebrání vzorků.
- Ahoj, Dragoslave. Ukaž. Podívám se jak se to hojí.
Nevěřícně zíral. Na nic konkrétního. Prostě jen tak všeobecně zíral.
- Pěkné. Velmi pěkné. Ten imunitní systém fasujete?
- A…. Ano.
Zmateně mi opětoval úsměv.
- To jsi ty.
- To jsem já. Pro stromky si nech příště větší toleranci.

K (první) večeří byla něčí noha. Někteří ji měli pečenou, někteří ne. Dragoslav to o mně ovšem ještě vědět nemusel. A rozmluva nám i bez toho šla od ruky.
Už mohl sedět. Obdivuhodné.
- Poslední přešel Záprtek.
- Ten sousedovic kluk?
- Ten.
- Kdy?
- Nějak dva dny po Příchodu.
- Pěkná doba. Když tu přežil dva dny… Jak? Televize už nejely.
- Napojil si přenosnou na telefonní kabel.
- Dvanáct voltů. Hlavička.
- Pevná linka prý šla vůbec déle. Nevím proč.
- Jen pár hodin. Zřejmě zpětná vazba primárního zaměření/využití. Několik set období na pár hodin. Dost slušné/účelné.
- Co to bylo?
- Co?
- Jako byste mluvili dva.
- Fakt?
- Jo.
- To budou ty léčiva.
- To jsou tak silné? Nejsou to drogy? Ty já moc nesmím.
- Proč?
- Morální čistota. Vlastně všeobecná čistota.
- Aha. Neboj. Nic co by přesahovalo povolené hranice. Zřejmě.
- To jsem rád.
- To je to tam tak drsné?
- Ani ne. Nakonec si na všechno zvykneš. Čistota je úplně v pohodě.
- Jakto, že jsi tady?
- Tak nějak se to zvrtlo.
- Co se zvrtlo?
- Víš tenhleten svět funguje tam u nás jako peklo. Nebo spíš očistec.
- Cos provedl?
- Ale nic. Jen taková blbůstka.
- Zase jsi sahal na Mařenku. Prase.
- Nejen šahal. To se tak nějak celé zvrtlo.
- Vždyť je to tvoje dcera. Kolik jí teď vůbec je?
Vybavila se mi její usměvavá tvářička. Blond kudrlinky. Zaslzené oči. Kampak ti to tatínek pro tentokráte rval?
- Nevím. Sedm?
- Jaké to tam je?
- Myslíš lepší horší?
- Určitě jiné. Jaké?
- To musíš vidět.
- Jde si zvyknout, co?
- Asi jo.
- Kam teď směřuješ?
- Někde v okolí se v brzké době zjeví Sběrná Obrazovka.
- A to je?
- Něco jako brána. Tím můžu po vypršení zpátky.
- Takový vrátka do Ráje.
- Tak nějak.
Strašně v tom hrabal. Asi mu nechutnalo. Nebo neměl hlad.
- Jak se tu žije?
- Vždyť víš. Jsi tady který rok?
- Sedmej? Ne, nevím. Mám jistou imunitu. A ještě částečně v limbu a částečně dysociacovanej.
- Těžko, ale jde to. Každý den se pereš o něco do huby. To jsme tu všichni. A všechno.
- Co?
- Něco do huby. Jídlo.
- Aha. Fakt tak zlý?
- Horší.

O něco zakopl. Někteří ve tmě nevidí, někteří ano. Dragoslav to o mně ovšem ještě vědět nemusel.
- To tady musí být pořád taková tma?
- Musí. Přestali jsme se otáčet. Zvykneš si.
- Těžko. I tak mizím. Na druhý půlce je potom pořad světlo. Proč nejdeš tam?
- Na druhý straně je potom pořád oheň. Proto.
Znuděně se rozhlédl. Krom tmy a sem tam šlehajících hodněbarevných zplodin toho k vidění (pro něj) moc nebylo.
- To tu je pořád tak mrtvo?
Já jsem viděl život a pohyb.
- Rači mrtvo kolem než uvnitř. Když jsi středem zájmu si buď adept na svačinku nebo cíl na zabití. Obojí většinou končí stejně.
- Je vás tu hodně?
- Koho?
- Potulných samotářů.
- Vím jenom o sobě.

- Víš vubec kam jdeš?
- V podstatě. Nějak se mi to posloupně vybavuje.
- Nevadí, že jsem se přidal.
- Nevím, jestli tam můžeš.
O tom jsme moc nemluvili. Bylo to více méně jasné (mně více, mu méně).
- A ani když budeš moct tak ti nemůžu zaručit, že tě se mnou pustí.
- Chci se na tu tvojí nádheru jenom podivát.

K druhé večeři byla opět něčí noha. Dnes mu nechutnalo zcela určitě.
- Nebylo by nějaké ovoce?
- Nebylo.
- Já maso moc nemůžu.
- Vím. Jsi vegetarián. Jenže tady to funguje jinak. Poněkud inverzně. Například pojídání ovoce nepatří ani k nejmoudřejším a ani k nejbezpečnějším stylům obživy.
- Jedy a tak?
- Skotačivé stromy a tak.
Z křoví vyběhl trejdal a vzal si Dragoslavovu porci. Na nohou jsem byl než zmizel z cákanců světla.
- Nech ho. Stejně mi nechutnalo.
- Jde o princip. Mně tohle nikdo nedělá.
Byla to drzost a urážka na cti. Nezbylo než tasit a stopovat.
- MoGu pohlídej mi ho.
Kropenatý balvan po Dragoslavově levici se sotva znatelně porozvinul.
Trejdal si užíval života zhruba celých čtyřicet vteřin. Z pečené nohy do sebe vpravil leda tak šťávu a k tomu nosem. Hned na to si mě ovšem přišel prohlednout párek (fena a býk) větrných plíživců. Ty jsem zvládl ještě poměrně lehce. Šest krouživců už bylo těžších. Nějaká partička se ochomýtala i kolem Dragoslava, proto mi MoG pomohl až z poslední dvojicí.
Dragoslav byl až nesnesitelně bílý. Všude kolem se táhly dlouhe pásy různých cárů. Většinou jemně organickécho původu. Balvan je hold balvan. Ať už je kropenaty nebo ještě skvrnitý.
Pustil jsem se do jídla.
Dragoslav hlasitě polkl a po několikakoktném pokusu rozhybal mluvní soustrojí.
- Vždyť ti chybí půlka střev.
- To se vsákne. Uvidíš. Ráno budu mít jen další jizvu.
Hned jak Dragoslav prohrál souboj s vědomím a upadl do nevědomosti noční můry, jsem začal provrtávat okolí. Už to tolik nebolelo. Rána sice pořád mokvala, ale už˛alespoň nic netrčelo ven.
Byla to dost primitivní pastička, jenže jen o vlásek minula sklapnutí. Použiti trejdala by poukazovalo na soupeřící klany, jenže na plíživce by se nikdy nesložili. Ještě pořád spláceli tu první kaňku. A krouživci vždy jednají na vlastní pěst.
Vyslal jsem několik čmuchalů a hned na to mi nohsled přinesl pírko. I přes ožehnutí a krvavou koupel si pomalu vracelo bilou barvu. Anděly jsem přímo nesnášel. Srali na cizím písečku a nechtěli to pochopit.

Ráno jsem se probudil sám. Dragoslav si někam zmizel.
- To mi nedělej.
Nenechal po sobě žádnou spektrální stopu. A šňupací keřík odmítl vypovídat.
- K sakru.
Slovní úleva někdy opravdu zventiluje vnitřní pochody. A z úšklebkem jde všechno snáz.
Trvalo mi to hodinu. Nešel jsem ho na haldě. Upřeně hleděl na malého robůtka.
- Jsi říkal že proud nejde.
- To je vyjímka.
- To je vůbec co?
- NĚKDO.
- To myslíš jako to….to…
- Přesně. Proces pokračuje.
- Jak, pokračuje?
- Probíhá pořád do kola.
- Zahubí zahubený svět ?!
- Já to beru v kategorii přetváření.

(....)

- Jak ses k němu vůbec dostal?
- Ani nevím. Tak nějak jsem ho našel.

- Proč ho nezabiješ?
- To není tak jednoduché. V podstatě to ani nejde.
- Jak nejde?
- Klidně si to zkus sám. Tam je kladivo. Nejspíše tím zabiješ sám sebe. Tak dlouho bude hledat cestu časoprostorem/mnohovesmíry až najde nějaký, ve kterém to přežije. Zbytek se automaticky smaže. Jestli pro něho žít dál znamená na příklad tvojí neexistenci, tak prostě nikdy nebudeš.
- Nemůžu ti zaručit, že tě nechají projít.
- Vím.
- A i při všech těch tvých schopnostech a dlouhověkosti a čímkoliv, co ještě máš a umíš, se ti další Zahubení nemusí podařit projít.
- Jsem si toho vědom a takyto nehodlám riskovat.

- Teď jsem/je ze mě kala´ah.
- Aha.
- To znamená/je pozřívač zkaženého/zakrváceného masa. A taky ten, který mění tvar/prostor/čas.
- Aha. Fakt?
- Jo. Ale spíše jde jen o tu krev a změny tvaru. V tvé řeči/chápání/systému to znamená/nazýváte totéž co Satan/zplozenec/tvůrce a NĚKDO je potom mým-synem/AntiChristem/tvorem. Taký je výklad/význam věcí/světa.

- Co to dělá?
- Kopii.
- Čeho?
- Sebe sama.
- Proč?
Taky už vás štvou všechny ty jeho věčné otázky.
- Líbí se mu zde a chce tu zůstat.
- To může?
- To může. Má právo se rozhodnout.
- Ty ho nevyhodíš?
- Proč?
- Vždyť to tu zničí.
- Sice si nemůžu dovolit, aby se svět/říše změnil pod obraz nějakého blbečka, třebas tebe, ale to neznamená, že NĚKDO musí pryč. Stačí když se pošle kopie. Tím se zruší signál.
- Odkud to víš?
- Od něho. Už to tak párkrát udělal.
- To si pamatuje jako všechno před tím?
- Skoro. Jen to co se do něho rozhodl vložit předchůdce. On posílá jen BIOS/Bibli a pár prográmků. Nějaké ty triky na výpomoc do začátku. Viry/kouzla, ovladače/halucinogeny a podobně.

- Každý z vás zbloudilých/hříšných sem v sobě přinese část z nějakého kódu/jména. Je na mně abych rozluštil část, pořadí i kód. Pak pošlu NĚKOHO na druhou stranu a tím zavřu bránu. Uzamknu můj svět.
- On zničí ten náš.
- Už jsem ti říkal, že se jedná o přetváření. Rekonstrukce. Ale i tak. Ne. Jiný kód. Teď zničí všechno/vždy.

- Pro otevření i přenos potřebuji tvoje aktivní DNA. Krev by měla stačit.

- Nekecej. Jsi jen duch ubožáka šoustajícího vlastní děti.
Stála přede mnou. Blond kudrlinky. Zaslzené oči.
- Kampak ti to tatínek pro tentokráte rval?
Olízla mi prst.
- Do zadečku.
- A oplatíš mu to?
- Ano.
Utřel jsem jí kapku ze rtů.
- Tak si to užij.

Dragoslav tehdy na skotačivém stromu zemřel. Nikdo nemá šanci. Bolí vás to věčnost, ale strom vás roztrhá a vcucne během chvilky. Naštěstí toho z něho v okolí zůstalo dost a NĚKDO si už věděl rady.

Světlo najednou zmizelo. Jen uprostřed tabule ještě okamžik strašilo barevné kolečko. Červenou ledku vystřídala zelená.
Dragoslav se chrchláním snažil upoutat mou pozornost. Doplazil se až ke mně a chytil mě za nohu.
- Co je?
- Chyba.
Přes tu krev mu není skoro rozumět. NĚKDO musí překládat.
- Dozvědí se to. A nechal jsi jim spousty času. Holčička sice nepromluví. NĚKOHO zřejmě hned nenajdou. Ale moje…
- Tvoje krev? Neboj o to jsem se postaral taky. Spasení nebude. A oběť taky. Spi sladce.
Dochrchlal.
- Pusťte hudbu.
Otočil jsem se k NĚKOMU.
- Určitě jsi do ní dal obě svoje kopě.
- Co? Nevěříš mi?
- Ne. Já jen tak.
- Tak jo.

Předvolba proRNDM systém?

- Co je to za šmudlu?
- Dej si pozor na hubu.
- Proč tak agresivně?
- To je jawa. Už jednou pro mě dodýchala.
Motorka byla vůbec první věc kterou pro mě NĚKDO znovuvytvořil. Teď byla malinko rajcovnější.
- To je docela pitomý jméno.
- Dej si pozor na hubu.
(….)
- To ji jako šoustáš?
- Jo, to ji jako šoustám.
(….)
- Co? Potřebuješ vykouřit?
- Docela by to bodlo.
- Máš ruce, tak si pomož.

- Teď už mám po přechodu?
Juknul jsem na NĚKOHO.
- Ano.
- Tak proč tě pořád slyším dvakrát?
- Jsi po takže se ti vrátil ten tvůj jedinečný Pravý a Spasený Sluch. A můžeš….
- Slyšet všechnu faleš ďáblovu.

- Jsi samé překvapení.

Dalšího vysvětlování se uchytil

Ve skelných očích mrtvého lze jasně spatřit oboje
(jedna má starší minipovídka)


Padák tiše pleskal v mírném vánku. Vzduch si s ním pohrával, nafukoval jej a proháněl se jeho záhyby a vždycky našel cestu ven, látka splaskla, ale jen na okamžik, hned se znovu nafoukla, padák dýchal.

Provazy se proplétaly mezi větvemi, plazily se a svíraly a zdálo se, že prorůstají celý strom, jako kořeny cizopasného květu.

Tělo viselo klidně, provazy ve vánku mírně sténaly a kolébaly mrtvého.

Lidé z vesnice ho chtěli sundat, ale nikomu se nepodařilo vyšplhat tak vysoko, není jisté, zda dostali závrať z výšky nebo se jim zdálo, že je mrtvý pozoruje, otáčí se po nich a sleduje je, když opatrně lezou nahoru, váhavě zkoušejí došlápnout na další větev, nůž sevřený mezi zuby, ruce se škrábou o kůru a najednou se připlíží strach, vánek ve vlasech už není příjemný, celý strom se podivně naklání, větve se houpají, strach je tady, snad strach ze smrti, ale proč teď, vždyť je všudypřítomná. Je to strach ze smrti vlastní nebo cizí? Ve skelných očích mrtvého lze jasně spatřit oboje.

A dole je tak dobře, ale je to tak hluboko.

Nakonec se rozhodli, že strom pokácejí, ale nebylo kdy, každý měl najednou příliš mnoho práce, vymlouvali se, nikomu se do kácení nechtělo a pak se začalo říkat, že mrtvý může mít u sebe granát nebo bombu a ta by mohla vybuchnout a tak věc nechali být, mrtvý byl od vesnice dost daleko a tak nikomu nakonec nevadil.

Začali mu říkat Angličan, protože odkud jinud by mohl být a strašili s ním děti, počkej, on sleze, omotá tě těma šňůrama a vytáhne tě vedle sebe na svou větev nahoru, když budeš mít štěstí, pověsí tě za krk a bude hned po tobě, ale když budeš mít smůlu, pověsí tě za nohy, hlavou dolů a budeš tam s ním viset, celé dny a týdny a bude se na tebe dívat těma svýma očima, které se mu i ptáci bojí vyklovat, budeš se tam houpat ve větru a on ti bude šeptat jazykem umrlců…

Děti podnikaly každý den výpravy k mrtvému, po cestě se hádaly, koho asi mrtvý dnes mohl chytit a jestli bude viset za krk nebo nohu a co by si kdo vybral, kdyby mohl, zda rychlou smrt nebo šílenství v rozmluvách s umrlcem s nadějí na záchranu. A pak bázlivě pozorovaly větve a hledali viselce, připravení je zachránit.

A jednou, když děti zase bloudily očima po větvích s nadějí a strachem, že objeví Angličanovu kořist, nemohli nalézt ani samotného mrtvého. Jen děravý padák stále tiše pleskal ve větru a kusy provazů, které měly držet tělo se volně kývaly, konečně v odpočinku.

Děti s křikem utekly domů.

Rodiče jim vysvětlili, že asi provazy musely povolit a zvěř si pak tělo odtáhla.

Ale jít hledat mrtvého do lesa se nikomu nechtělo.

pište pište
tohle jsou alespoň povídky o něčem a ne jak psala má spolužačka: "chci Tě víc než Vánoční dárek..." a podobné kydy

Červená knihovna
"Chci tě víc než vánoční dárek" by náhodou mohl být kvalitní titul z Červené knihovny a v Bille by ho prodávali u pokladny :-D

Dlaždičky
Ty dlaždičky v koupelně
tváří se tak kouzelně
když po vší ranní námaze
já padám po nich k podlaze.
Pak v krvi plné kaluži,
moje srdce zatouží,
mít spíš než s ledem ponožku
protiskulzovou podložku.

Zajíček
Na paloučku v lese,
zajíček se třese.
Liška kolem krouží,
zajíčka nám souží.
Strach se na něj dere!
Snad se neposere....

Něco o lásce
Zmiz a už se nevracej
ty nehnusnější ze všech emocí!
Kvůli tobě se mrtví v hrobě obracej
a šílenci řvou do nocí.

Měj soucitu trošku.
zmiz možná co nejdál!
Víš, jak jsem si namlel držku,
když jsem tě ještě hledal?

Vypadni, ty děvko, co se somráky se laská,
ty nehnusnější emoce, co říká si láska.

Tak tohle jsem napsal asi tak v osmnácti :-))) Duše rozervaná, vlasy dlouhé a mastné, revoluce v očích a holka si nabrnkla o deset let staršího chlapa :-))))

Tvorba
Po přečtení vašich výtvorů zde jsem se rozhodla přispět několika vlastními více či méně cynickými aforismy ;)

V reklamě na manželství
by neměl účinkovat žádný muž.
Zkazilo by to celkový efekt.

Jsi jak správný klíč
ke špatnému zámku.
Pouze olej nestačí,
je třeba strukturální úprava.

Zašlápni ještě několik brouků.
Bude pak tvůj vlastní život
významnější?

Jak prázdné dva šálky od čaje.
Už je nic nespojuje.
Všechna vroucí voda v nich
už vychladla.

Hoří!
Mozno to bude trosku OT, lebo tu je to o vlastnej tvorbe, ale po precitani niektorych vasich usmevnych basniciek som sa aj pousmial a hned mi to pripomenulo jedno ceske dielko, pri ktorom som sa niekedy narehotal opakovane do syta. Myslim, ze to napisal Jaromir Nohavica, urcite to budete niektori poznat. Ale tych, co to nepoznaju, by to mohlo pobavit ;)

Hoří!
Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen.
Hostinský Hrubeš hýká hrůzou.
Honí hasiče, hubuje, hořekuje, huláká:
Haste honem, hybaj, hovada!
Hasiči hovno hasí. Hledají hlavní hydrant.
Hoří holubník, hnojiště, huspenina, hudebníkům housle, harfy, harmonika, hašiš.
Hoří husitské halapartny.
Hoří historické hebrejské hieroglify.
Hoří hektolitry handlovaného henesi.
Hoří Hrubešova hnědá Honda.
Hilfe, hilfe! Haleká hysterický henlainovec Havránek. Hoří hackenkreuz, himmel hergot.
Huš hajzle.
Houf heršpických hokejistů ho hbitě hákuje holemi.
Hoří herna. Hoří hubertusy, honosné haveloky herecké honorace, hrubě hazardující horentními honoráři.
Hoří hřívy huculských hřebců handlíře Hlavsy.
Handicapovaným hoří hrby.
Hoří holínky hospodáře Hanáka. Humus.
Hormonální hybrid, homosexuál Horáček, hladí hubici hasičské hadice... hýžděmi.
Hinduista Hyrš hypnotizuje hodonínský horizont.
Hurá, hydrometeority! Halucinace.
Hoří hasiči horečně hledaný hlavní hydrant.
Hospoda hořela hodinu.
Hotovo. Hirošima hadr.
Hořeniště halí hustá hmla.
Hostinský Hrubeš hloubí hroby.
Hyeny hodují.

Vladius
myslím, že to napsal Vlasta Redl.