Já každý hře dávám alespoň 3 partie, pak už většinou vím, jestli mě bude bavit. Ale už se mně párkrát stalo, že hra u mě “dozrála” po pár letech nebo desítkách partií :D, většinou hry, který bavily manželku a já byl “nucen” je hrát, např 7 divů duel nebo starý settleři. Ale je to i o náladě a období, který typy her mě zrovna víc baví a kterých jsem přehranej…z pravidel taky nedokážu úplně odhadnout, jestli mě bude hra bavit, ikdyž vím, jaký mechaniky mám rád a u těžších eur už počítám s tím, že první zahraní nic moc. 

Zajímavé téma, které přišlo zrovna ve chvíli, kdy řeším, zda jednomu vánočnímu dárku dávat ještě šanci a proč.

Mě pokud hra nezaujme už při prvním testovacím hraní (což je někdy jedna a někdy víc partií), tak jde. Což neznamená, že očekávám, že hned při první hře plně pochopím pravidla a proniknu do ní, ani to nesouvisí s tím, jak je těžká. Znamená to ale, že se mi musí nějak líbit a musím na ní být zvědavá a musím mít chuť se jí dál zaobírat.

Pro mě hra musí být láska na první pohled, resp. kontakt. Souvisí s tím to, že mám her víc než stíhám hrát a z police na mě vyčítavě koukají desítky krabic kdy u mnohých je ještě spousta obsahu, který jsem ani nehrála. Času mám málo a nemám tedy důvod jím “plýtvat” na dávání šancí hrám, které při seznamování vyvolaly čímkoliv rozpaky. To ten čas raději věnuji něčemu, co už vím, že mě bude bavit.

Her, které jdou takto z domu po prvním pokusu, je ale velmi málo, je to spíš výjimka, intuitivně si umím vybrat a drtivá většina toho, co pořídím, mi splňuje to, co od toho čekám. Taky nejsem schopná dopředu jen z pravidel poznat, co se mi bude líbit, ale umím to poznat z fotek ze hraní, z komentářů a slovních hodnocení a opravdu hodně dobrou službu mi dělají videa. Sem tam s nějakým rozhodnutím pomohla možnost si hru někde půjčit. Čili seknu se málokdy. Ale když ano, rozhodnutí je velmi rychlé a definitivní.

Obcas ani nedostuduju pravidla… 

Já obecně hraju do hloubky, takže hrám dávám víc šancí. Většinou tak 5-10. Na druhou stranu, hry si pečlivě vybírám, takže zklamaný ze zakoupených her nebývám a ještě se mi nestalo, že bych hru chtěl po 2-3 zahráních prodat.

A konečně, je pár her, které mám na BGG hodnocený jako 9 a 10 a potřeboval jsem si je zahrát 5x, někdy i 7x, než jsem je docenil. Jako příklad můžu uvést třeba #Imperium: Dějiny, #Brass: Birmingham nebo #Pax Renaissance 2nd Edition.

Než koupím hru, tak si ji nastuduji, ne pravidla, ale recenze, ohlasy atd… nikdy teda po 2-3 hrach neprodavam. Občas mě přestane bavit po 10+ hrách, tak jde z domu. Hraju ale taky do hloubky, tudiz mám doma jen par her, ty co pravidelně tocime, za dva roky, jsem našel asi jen 6 - 8 her, které mají jistotu, ze u nás zůstanou. 

před nákupem obvykle detailně nastuduju recenze, takže z nákupu zklamanej nebývám a hry neprodávám, ale když na to dojde, obvykle je to z důvodu, že je to hra pro více hráčů a moje herní skupina ji nechce hrát, takže by jen ležela ve skříni… 

Záleží na hře a způsobu koupě. Pokud se jedná o nějakou větší hru po které koukám už dlouho tak už vím, že mě ta hra nejspíše bude bavit. Takových mám ve sbírce nejvíce a to jsou stálice které podle mě z baráku poputují přímo do koše, protože už se nevyplatí je ani prodávat. No a pak tu je halda nějakých party her které na papíře vypadají dobře ale po zahrání vím, že se mi hrát nechtějí. Příkladem budiž třeba Superšipon, který vypadal dobře ale nakonec se u té hry nebaví skoro niko (holt nejsme asi tak komunikativní skupina). Pak jsou hry u kterých se po zahrání ve své věkové skupině třeba cítím už dost divně, takový Cash and Guns je zajímavý konceptem, ale vím, že to taky neskončí na stole mockrát, takže po dvou hrách šel pryč. Pak jsou hry u kterých mě zláká cena na bazaru a tam to ani nečtu a řídím se grafikou, většinou se docela spálím. Assyria, Kung-Fu, Intriky, High Voltage, Viva il Re a spousta dalších byla jenom vybalena následně zabalena a šla pryč. Naopak takhle koupená Mafia City vydržela sakra dlouho. No a pak jsou hry na které nemám hráče i když vím, že mě koncepčně baví, ale nakonec šáhnu na jinou alternativu ze sbírky (Ticket to Ride, Survive, Tobago), a ty putují na bazar hned po tomto zjištění, což zpravidla bývá do 5ti her. U mne fakt záleží. Když mi něco pravidlově nesedí tak to jde z domu aniž bych si to třeba zahrál, to se ale vlastně nikdy netýká “velkých” her.

U mňa je to rôzne. Hry točím veľmi často, za tie roky (cca od 2012, 2013) som ich mal určite vyše štyristo, ale iba párkrát sa stalo, že by som bol z hry vyslovene sklamaný a nesplnila očakávania, resp. mi nesadla. Takže u mňa rozhodujú o predaji hry externé dôvody, hlavne tieto:

1. Manželka. Keď sa jej hra vyslovene nepáči a nedá sa zahrať sólo (ktoré by sa mi zároveň, páčilo), väčsinou sa tej hry zbavím. Málokedy to s tou hrou skúsime druhý raz. Až tak často sa momentálne nehráme.
2. Viacero hier držím doma len kvôli dcére. Ak sa jej nebudú páčiť, pravdepodobne ich v budúcnosti predám.
3. Niekedy k predaju hoci aj dobrej hry prispeje zlá, kostrbatá partia. Takto som predal napríklad Yokohamu. Hru, ktorá sa mi veľmi páčila, keď sme ju hrali s manželkou, ale raz sme ju zahrali vo štvorici a neskutočne som sa pri nej natrápil, až som na ňu zanevrel.
4. Niekedy hru predám kvôli tomu, že už proste hrám iné druhy hier.
5. A niekedy čisto preto, lebo potrebujem priestor na nové hry (nie nutne nové, ale nové v zbierke). 
6. Zamrzí ma hlavne, keď predám hru, ktorú sme ani nikdy nezahrali. Občas sa to stane v prípade hier, ktoré ležia dva-tri roky na polici.

• Mám síce pár známych a kamarátov, s ktorými občas hráme, ale nevybavujem si žiadnu hru, ktorú by som predal, lebo sa nepáčila hernej skupine. Niekedy si hru nechám čisto zo zberateľských dôvodov, občas sa stalo, že som si kúpil hru, ktorú som už predtým predal.

Všeobecne dávam hrám dve šance kvôli prvej hre, ktorú beriem skôr na naučenie. Po tom množstve hier už zhruba viem, čo ma bude baviť. Zbierku skladám hlavne podľa mechanizmov, proste musí byť nejaký deckbuilding, nejaká príbehovka, nejaké euro stredné, náročné, rodinné, nejaká zručnostná hra atď. Takže k predaju dôjde niekedy čisto kvôli nakopeniu podobných hier (naposledy r/f & write hry).

Ešte by som dodal, že žijem v prostredí, kde hráčov nie je veľa (alebo aspoň o sebe nevieme) a tým pádom teda ani nemáme hry kde skúšať (bga v tomto nepovažujem za vhodnú alternatívu). Takže na to točenie sme tak trochu aj odsúdení. Ale takáto forma odsúdenia sa mi celkom pozdáva :)

Doplním poslednú vec, čo majú asi viacerí, že niekedy ide hra z domu preto, lebo po roku, keď sa k hre zas dostaneme, zistím, že musím znovu naštudovať komplet pravidlá.