Tibet

hodnoceno 35x (Seznam vlastníků)

Za poklady hor

Autor: Bacil | 26.12.2010 | 8

Je klidné, jiskřivě mrazivé ráno. Vycházející slunce tě oslepuje jasem odraženým od sněhových polí. Se svým průvodcem jsi opustil tábor ještě za tmy, abys získal cenné minuty náskoku před ostatními dobrodruhy. Bouřlivou, mléčně zkalenou řeku jste překročili po chatrném můstku, jenž se za vašimi zády zhroutil do peřejí. Opatrně, s bázlivou úctou, jste prošli lesem séraků a nyní stoupáte do zavátého sedla. Zasekáváš cepín do ledové krusty a odlomené krystalky tě zamrazí ve tváři. Povolíš svému druhu jistící lano. Ostře vnímáš svůj tep i dech, zrychlené námahou v řídkém vysokohorském vzduchu i narůstajícím vzrušením, že už možná za tímto hřbetem pohlédneš jako první Evropan do zeleného údolí se zlatým chrámem bájného Šangri La...

Tibet je hra, která mě překvapila. Příjemně, dodávám. Leckdo zná prostinké hry z prostřední dvojstrany dětských časopisů, kde po cestičkách z políček posunujete na základě hodu kostkou svou figurku, snažíte se vyhnout místům, která vás vrhnou o několik kroků zpět a derete se vpřed ke kýženému cíli. Takto nějak na první pohled Tibet vypadá. Oboustranný herní plán s vesnicí, výškovým táborem a chrámem, kopci, roklemi a strmými štíty a pochopitelně klikatými stezkami vzhůru za poklady Šangri La (potažmo jiného vyplundrováníhodného místa). K dispozici je též hrst kartonových žetonů představující mince a bonusy. I dřevění pinčlíci ve čtyřech barvách. Rovněž hromádka nádherných skleněných briliantů. Balíček karet. Žádná kostka...

Až potud je Tibet pouze solidnější (a dražší) variantou oněch prostinkých her z prostřední dvojstrany dětských časopisů. Nebýt ovšem autora, jímž je německý matematik a tvůrce her Reiner Knizia.

Oč tedy jde

Prazákladní podstata této hry pro 2-4 hráče se oproti výše zmíněným kouskům nemění. Úkolem je dostat nejprve po jedné a pak i po druhé straně plánu (čili ve dvou odděleně hodnocených kolech) jednoho pinčlíka představujícího horolezce a dobrodruha do cílové lokality. Při vstoupení na jedno z 15 bonusových polí na stezkách získá hráč buď diamant, mince, kartu nebo možnost pohnout jinou figurkou a jejich promyšlené sbírání je jedním ze základů úspěchu.

Zásadní změna oproti výše zmíněným kouskům tkví v mechanismu, kdy hráč nehraje za svou oblíbenou barvu, nýbrž za všechny. A ve způsobu pohybu. Nehází se kostkou, pinčlíci jsou posunováni po trase vynášením karet. Na kartách jsou nakresleni dobrodruzi ve čtyřech barvách a šipky v počtu od jedné do tří. Po vynesení karty hráč posune figurku odpovídající barvy o šipkami stanovený počet políček Existují i karty univerzální, pohybující libovolnou barvou. A zde se objevuje prostor pro taktizování. Množství karet v ruce je konečné, cíl daleko. Vítězná barva ukončující kolo může být jen jedna, ovšem dostat figurku do tibetského chrámu neznamená vyhrát hru, anžto figurky jsou společné.

Hodnocení kol

O vítězi rozhodne počet mincí. Mince je možné získat na cestě za bonusy, na konci hry za získané diamanty a na konci obou kol za karty zbylé v ruce, a to v závislosti na vzdálenosti, kterou urazila figurka odpovídající barvy. Na plánu je barevně vymezeno pět hodnotících oblastí od -1 (v okolí startu) po 3 (cíl etapy, tedy brána do hor v prvním kole a chrám ve druhém). Za každou kartu, která mi zbyde v ruce, dostanu tolik mincí, jaká je hodnota oblasti, kam doputovala figurka té barvy. Nemusím být tedy ten, kdo pinčlíka do cíle dostane (i když je to samozřejmě výhoda), stačí, když si pohlídám v ruce pár karet oné barvy. A zbavím se případně těch neperspektivních, jejichž lezec zůstal nejvíce vzadu. A tady se skrývá to, co je na Tibetu i přes první dojem zábavné: buď karty odhazuji a tlačím svého favorita dopředu a ve chvíli hodnocení za něj nic nedostanu, nemaje jedinou jeho kartu, nebo se držím zpátky, nechám se zaskočit rychlým postupem jiné barvy a inkasuji v lepším případě nulu, v horším -1 za každou zůstavší kartu v barvě opozdilce. Vyvážený přístup je žádoucí.

Po odehrání prvního kola se provede vyhodnocení zbylých karet, rozdají se mince, plán se otočí a znovu nachystá. Druhé kolo je ozvláštněné o mosty, které se po přechodu jednou figurkou zřítí a ostatní musí jít jinou, zpravidla delší cestou. Na konci druhého kola (a tedy hry) se znovu rozdají mince za zbylé karty a navíc i za nasbírané diamanty. Hráči si rozdělí 18 mincí – kdo má diamantů nejvíc, obdrží 12, druhý dostane 6, při remíze na jednom z míst se částka dělí. Jedná se tedy o další nezanedbatelný obnos (ačkoli se mi stalo, že mi ani dominantní postavení na tibetské diamantové burze výhru nepřineslo).

Hra ve dvou

Ve 3 a 4 hráčích hraje každý s tím, co má rozdáno a co si dokáže během cesty nasbírat v bonusech, ve dvou je hra o něco méně náročná na představivost a o něco nepředvídatelnější, jelikož hráč v každém tahu vynese jednak kartu z ruky a jednak zahraje i horní kartu z balíčku, takže pokud vyloženě nějakou barvu nemá, nebo si ji chce naopak šetřit, šance na posunutí figurky existují díky náhodě. Nicméně stejná náhoda může hru předčasně ukončit dovedením dobrodruha do cíle nezávisle na vůli hráčů nebo přinejmenším přeskočit pinčlíkem bonus, na který jsem si již brousil zuby cepínu.

Mé skromné mínění

Hra je rychlá, poměrně variabilní, odsýpá, odehrát se dá za půl hodiny a není nikterak náročná, což z ní činí zralého adepta na rodinnou zábavu. Zlosyn (tehdy necelých 7), ač jinak už poměrně zkušený gamer, měl zpočátku potíž s pochopením tahu za všechny figurky (což se ale dá přičíst i nesoustředěnosti a únavě), ale po dvou mizerných partiích se s mechanismem sžil. Herní plán i karty jsou ilustrované poměrně střízlivě, o žádné malířské ani grafické orgie se nejedná, nicméně pro tento typ hry je design postačující. Naproti tomu diamanty jsou vyloženě kouzelné a na černém sametu by se vyjímaly dokonale. Layout multijazyčných pravidel je divný, špatně se v nich orientuje a není zmíněno co se stane, když diamanty dojdou (nahradí se něčím jiným, jak jsem vypátral na BGG), leč je to vyváženo jejich nevelkým rozsahem dvou stran.

Hru jsem získal ve výprodeji za velice příznivou cenu, jinak bych se k ní asi nedostal, poněvadž plná palba kolem 700 korun, kterou žádají v hračkářském řetězci, se mi zdá přemrštěná a hra za tolik nestojí.

Tibet bych řadil do party s Cestou kolem světa za 80 dní a třeba Lascaux. Celkový dojem je překvapivě dobrý, doma ji máme rádi a hrajeme docela často, i když je jasné, že její užití je poměrně úzce definované náročností a skladbou hráčské skupiny