Talisman: Dobrodružství meče a magie (Čtvrtá edice)

hodnoceno 498x (Seznam vlastníků)

Talisman po patnácti letech aneb poznejte svého vnitřního primitiva.

Autor: sydo | 26.1.2010 | 50

Upozornění: Talisman je moje srdeční záležitost, proto si tuto recenzi dovolím opatřit trochu delším úvodem, abych osvětlil svou vášeň pro tuto hru. Pokud nestojíte o mé kydy (Kidy?), přeskočte prosím na odstavec Obsah hry. Pokud vás kydy zajímají, čtěte dále, ale pak si nestěžujte, že jsem vás nevaroval :)

(Možná až příliš dlouhý) úvod

Když se řekne Talisman, většině z nás se vybaví kostky, dlouhá herní doba a hratelnost připomínající vytuněné Z Pohádky do pohádky. Ne tak mně, Talisman je pro mě vzpomínkou na dávno minulé doby, kdy jsme s kamarády na základní škole po vyučování běželi k nám a dobývali Korunu Moci v tehdejší české verzi vydané Altarem. Tu krabici mám dodnes doma, je potrhaná a oprýskaná - značka dětské nepozornosti ale také častého používání. Karty mají lehce nahnědlý odstín - vzpomínka na bratrovu nešikovnost s hrnkem čaje (tenkrát jsem to oplakal). Samozřejmě jsem si tehdy zakoupil i rozšíření Dobrodružství, Jeskyně a Město, ačkoli posledně jmenované nikdy nedosáhlo velké popularity, převážně díky ošklivé herní desce a přesíleným povoláním.

Jak byl kdysi Talisman naší nejoblíbenější hrou, tak postupem času zapadl a na krabici se mnoho let prášilo. Až letos na podzim jsme se s kamarádem rozhodovali, co zahrajeme. Zmíněná osoba není jen tak ledajaký kamarád - byl to on, u koho jsem poprvé viděl mapu na předsádce Pána Prstenů a on mi také půjčil první gamebook ze série Lone Wolf. A samozřejmě to byl on, kdo mi tehdy asi v pátém ročníku ZŠ vyprávěl o hře, kterou hrají se svým bratrancem. Jeho vyprávění mě pro hru okamžitě nadchlo a druhý den jsem v obchodě klopil vánoční peníze od babičky za černou krabici s drakem na obalu. Ta krabice je snad mojí nejoblíbenější v širém herním světě - hrdina kryjící se štítem před dračí tlamou, hory pokladů kolem dračí věže, helma s rohy na rekově hlavě, blyštící se meč.

Ale to jsem již odbočil od zmíněného setkání. Dumali jsme tehdy hodnou chvíli, ale pak jsme oba najednou vyhrkli "Talisman!" O hodinu později jsme již na zahrádce hostince U Císařů výskali nadšením a snažili se proměnit dalšího spoluhráče v žábu, aby si svůj křest Talismanem náležitě užil. Od té chvíle mě začala pronásledovat. Koukala na mě každý den, když jsem přišel do práce a i já na ní nemohl nemyslet. Krabice se 4. edicí Talismanu. Po další epické hře na Silvestra bylo rozhodnuto - nový Talisman jde domů. A ne sám, rozšíření The Reaper a The Dungeon přišli spolu s ním, jelikož právě rozšíření byla tím důvodem, proč koupit nový Talisman. I tato recenze (ano, byl to dlouhý úvod a ještě jsem nezačal, ale já vás varoval!) se tedy bude lehce zaobírat rozšířeními a rovnou na úvod vám doporučím zakoupení rozšíření Reaper - nejen že zvyšuje počet karet na dvojnásobek, ale samotný Reaper je prostě super!

Obsah hry

K nové verzi jsem původně přistupoval dost opatrně. Karty se mi z obrázků jevily příliš počítačové a ani nová deska pro mě neměla ten tajemný nádech jako ta starší, opatřená skvělými ilustracemi Garyho Chalka (ilustroval již zmíněné Lone Wolfy). Po vybalení jsem však musel nové verzi odpustit. Herní deska je barevná, krásně ilustrovaná (z obrázků to opravdu nevypadá zdaleka tak dobře jako ve skutečnosti) a obrovská. Vlastně možná až moc. Oproti druhé edici dosáhla deska i několika změn v textu, například na poušti se nyní bere karta.

Karty setkání, zaklínadel a vybavení jsou rovněž pěkné a ve většině případů zůstal zachován i starý text, takže se opět setkáme s brutálními skřety a další havětí. Pro mě neodpustitelnou urážkou je ale absence obřího chameleona, který byl v české verzi opatřen popiskem "obří chameleon tu mění barvu". Toto děsuplné monstrum v nové verzi není. Zato zde nalezneme bytost "Lemure", což je jak známo přízrak, ale stejně se vždy bavíme představou, jak ubíjíme nebohé strakaté primáty. Výraznou změnou jsou figurky - žádné papírové karty zasunuté do podstavců, ale poctivé plastové postavičky v kvalitě, na jakou jsme od FFG zvyklí. Tytam jsou také neohrabané žetony pro sílu, vůli a životy - v nové verzi jsou nahrazeny plastovými kužely, které jsou skládat na sebe a místo peněz jsou zde malé mince. Komponenty tedy za jedna.

Popis a cíl hry

Herní plán je rozdělen do tří regionů a uprostřed leží Koruna Moci - bájný a mocný artefakt, po kterém postavy baží. Každý region je dále rozdělen na pole představující lesy, louky, vesnice, lesy a jiná místa. Vaše postava začíná ve vnějším regionu a postupně se musí probojovat doprostřed. Postavy jsou většinou klasické fantasy archetypy - kouzelník, válečník, zloděj, elf, trpaslík atd. Každý hrdina je charakterizován několika vlastnostmi: síla (pro boj), vůle (psychický boj), životy a také svými zvláštními schopnostmi, případně počtem zaklínadel. Nově přidanou vlastností je osud (fate) - každá postava disponuje na začátku určitým počtem těchto žetonů a za spotřebu žetonu si může přehodit jednu nepovedenou kostku. Fate je možno doplňovat pomocí některých karet, případně na hřbitově či v kapli. Fate je dle mého názoru povedeným mechanismem, i když jsem se nejprve obával, že sníží počet žab a podobných událostí. Opak je pravdou - hráč nyní přijde k čarodějnici, hodí kostkou a ztratí sílu. S vítězoslavným úsměvem zaplatí fate a hodí 1 - žába je na světě a stůl řve - pocit bezpečí holt nutí hráče více riskovat a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Obzvlášť s Reaperem se fate rychle ztrácí.

Na začátku kola si hráč hodí kostkou a o hozený počet polí se může pohnout libovolným směrem (tedy doleva či doprava) a řídí se pokyny pole, na které vstoupí. Na většině polí se bere jedna nebo více karet, některá pole mají specifické události, které se na nich dějí. Karet je několik druhů - události, bytosti, přízraky, cizinci, pomocníci, předměty a místa. S nepřáteli musíte bojovat, pomocníci a předměty vám naopak ve vaší cestě pomáhají. Boj je řešen opravdu jednoduše - hodíte kostkou a přičtete sílu své postavy, soupeř hodí a přičte sílu nepřítele. Kdo má více, vyhrál. Pokud je to nepřítel, ztrácíte jeden život, pokud jste to vy, berete si poraženého nepřítele jako trofej - pokud součet síly nebo vůle vašich trofejí dosáhne 7, můžete si danou vlastnost o jedna zvýšit, tím se vaše postava postupně stává silnější. Souboj mezi hráči probíhá stejným způsobem, vítěz však může poraženému uzmout i předmět nebo zlato.

Jak se hráči stávají mocnějšími, mohou se začít propracovávat ke Koruně Moci. Do středního regionu se dostanou buď poražením strážce mostu, převozníkem v hostinci (po hození 6) nebo vysekáním voru v lese pomocí sekyry. Průchod do vnitřního regionu je pak podmíněn otevřením Brány Osudu, kde si hráč zvolí vůli nebo sílu a na dvou kostkách musí zvolenou vlastnost podhodit či dorovnat. Ve vnitřním regionu se již nehází kostkou na pohyb, postavy se pohybují po jednom poli a právě v tomto regionu na ně čekají ty nejtěžší zkoušky. Pokud obstojí, mohou vstoupit do Údolí Ohně a pak na Korunu moci, kde každé kolo sesílají Zaklínadlo Moci - na hod 1-3 se nic neděje, na hod 4-6 ztrácí všichni ostatní hráči jeden život. Nutno řící, že pokud postava v Talismanu zemře, hráč si nalosuje novou, pokud ovšem již někdo dosáhl Koruny Moci, je smrt definitivní a zvítězí poslední žijící hráč na ploše. A proč se hra jmenuje Talisman? Abyste mohli vstoupit do Údolí Ohně (jediné místo, odkud se lze dostat na Korunu Moci), musíte jeden z talismanů vlastnit. Můžete je najít mezi kartami nebo navštívit černokněžníkovu jeskyni. Zde vám černokněžník zadá úkol a pokud ho splníte, odmění vás talismanem. Další a hojně využívanou metodou je zmlátit a okrást o talisman některého ze soupeřů.

Dojmy ze hry

Jak jste již asi pochopili, nová edice Talismanu si mě opravdu získala. Provedení je skvělé a i herně má nad starší edicí navrch. Některé příliš silné postavy byly omezeny, stejně tak některé karty jako Lupiči nebo Válečný Oř. Někteří hráči staré verze patrně zamáčknou nostalgickou slzu v oku, jelikož kouzelný český překlad i roztomilé překlepy (slavný Kň namísto koně) přeci jen dotvářely atmosféru hry, přesto si myslím, že stojí za to přejít na novou.

Mnoho odpůrců Talismanu přičítá popularitu hry nostalgii, kterou si s sebou nesou ti, kteří hru objevili v dětství. Dle mých zkušeností mohu tuto pověru vyvrátit - hru jsem vypustil na spoluhráče, kteří Talisman nikdy nehráli a sám jsem byl překvapen, jaké nadšení hra vyvolala. Radostné výkřiky, nadávky po špatném hodu, škodolibé skandování "žába, žába!" při návštěvě čarodějnice, či sborový řev "Reaper!", po hodu na pohyb. Samostatnou kapitolou je kontakt mezi hráči - jedna nevinná krádež může mít za následek pomstychtivé jednání postiženého po celou dobu hry, stejně tak jen "šikana" pro zábavu je jedním z hlavních zdrojů legrace při hře. Vážně, pokud máte ve své skupině někoho, kdo nesnese cílené útoky (třeba krádež talismanu kouzlem těsně před Údolím Ohně), Talismanu se vyhněte. Naopak pokud vás baví bušit do slabších (třeba soupeře proměněného v žábu), budete se královsky bavit.

Další výtkou bývá dlouhá herní doba. Zde mám jen jediné slovo - blbost. Pokud hráči nejsou zbabělí, hra se dá v klidu stihnout za 2 hodiny. Délku hry si dělají hráči sami - jakmile mám sílu nebo vůli 9, běžím pro talisman a hurá ke Koruně. Dlouhé a zbytečné "nabušování" postavy hru samozřejmě prodlouží a pro někoho učiní nudnou. Nutno říci, že naše skupina si první hru nové verze opravdu užívala a hráli jsme od půl 8 večer do 2 do rána a nikomu to nepřišlo dlouhé. Svou roli sehrál jistě i alkohol, jelikož Talisman je klasická "pivní hra" - lze snadno vysvětlit, nemusíte být Einstein, abyste dokázal vyhrát a zábavy je u ní dostatek.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu - náhoda. Tady není co řešit, Talisman je hrou náhodnou a to fest. Od prvního kola vás mohou tlouct draci, zatímco soupeř sbírá runové meče a peníze. Pokud hrajete se zdejším nechvalně známým uživatelem Siaronem, můžete si být jisti, že všechny potvory proti vám hodí 6 na boj :) Pokud tedy máte rádi kontrolu nad svým osudem, nemohu vám Talisman s klidným svědomím doporučit. Jak se říká, i cesta může být cíl a v případě Talismanu to platí dvojnásob. Zábava u hry z větší části plyne právě ze smůly hráčů, škodolibost je nedílnou součástí hry i jejího kouzla. Naprosto však nesouhlasím s tím, že by byl Talisman jen tupou házečkou, i zde jsou možnosti, jak "tomu štěstíčku jít naproti" a vliv náhody alespoň trochu omezit.

Věcí, kterou mám na Talismanu nejraději je však ona "kolektivní radost", kterou poskytuje. Když jde někdo k čarodějnici nebo na něm přistane Reaper, všichni ostatní bez výjimky mu přejí to nejhorší a pokud se jejich přání splní, hulákání a přípitky neznají mezí. Postižený neví, jestli se má smát, brečet nebo být naštvaný, ale jelikož za chvíli potká podobná situace někoho jiného, přijde i na něj řada, aby se potěšil z neštěstí druhých.

Verdikt

Co říci závěrem? Pokud jste Talisman neměli rádi již dříve, nová edice vás patrně o opaku nepřesvědčí. Pokud máte rádi a vlastníte starou verzi, dejte šanci té nové, zejména díky rozšířením stojí za to "upgradovat" a úprava některých silných karet hře jen prospěla (obzvlášť vědma již není co bývala). Pokud jste Talisman nikdy nehráli a nevadí vám náhoda, zkuste ho, myslím, že nebudete zklamáni.

+ nesmírně zábavné, i když občas škodolibě zábavné
+ provedení hry
+ úprava silných postav a karet z minulých verzí
+ kvalitní rozšíření

- herní plán mohl být o něco menší, s rozšířením jeskyně už zabírá fest místa
- náhody může být pro někoho až moc
- karet v základní krabici mohlo být více
- některá zaklínadla jsou opravdu "jalová" oproti jiným

P.S. Pokud máte pocit, že slova jako řev, hulákání, hospoda apod. se v recenzi objevují až příliš často, máte asi pravdu, U Císařů nás již znají a sami se divili, že takhle jsme u jiných her ještě neřvali. Co ale máme dělat, když ta hra sama vybízí k až diluviálním projevům? Proto ten titulek recenze.