Dojmy z hraní

V životě jsem zatím nehrál žádnou válečnou hru a teď, po cca 6 partiích 1775: Rebellion nevím, jestli budu mít ještě kdy potřebu zkoušet nějakou jinou. Ne proto, že by byla tato hra až tak špatná, ale proto, že je až tak dobrá.
Tématem hry je americký boj za nezávislost, kdy proti sobě stojí na jedné straně britské jednotky a Američané loajální britské koruně, na straně druhé pak kontinentální armáda a milice patriotů. Hrací deska je rozdělena na 16 kolonií (každá pak ještě na různý počet sektorů), které se snaží obě znepřátelené strany ovládnout. Kdo na konci hry ovládá více kolonií, vyhrává. Kontrola kolonií je ale důležitá i v průběhu hry - jen do ovládaných kolonií mohou totiž jednotlivé strany nasazovat nové jednotky. Hráči používají jak karty (pohyb, speciální akce), tak kostky (boj). Každá armáda má pro boj k dispozici různý počet kostek s různou kombinací tří symbolů - zásah, útěk z boje a taktické rozhodnutí. Taktické rozhodnutí je velice originální prvek této hry - hráč si může vybrat, jestli s danou jednotkou bude pokračovat v boji, nebo se s ní přesune do sousedního sektoru, čímž se jednotka může stáhnout z nerovného boje proti přesile, ale často se tak může dostat i tam, kam by normálně v daném tahu nedokázala sama dojít. Hra trvá od tří do osmi kol (cca 1 - 3 hodiny). Podmínkou ukončení hry je, že každá z obou spřátelených armád zahraje speciální kartu dohody - otázka načasování jejího zahrání je klíčovým taktickým rozhodnutím každé partie. Ve hře existují i neutrální jednotky Indiánů, které se mohou přidat na jednu, či na druhou stranu, a jednotky německých a francouzských spojenců, které přicházejí do hry pomocí karet apeciálních akcí.
Hru mohou hrát dva hráči stejně jako dva týmy až po dvou hráčích proti sobě. Hra ve dvou je skvělá, ale ještě raději mám hru v týmech, a to nejen proto, že porážka bolí vždy jen z poloviny a vítězství chutná dvojnásob sladce. Hra v týmech totiž není jen tiché vaření mozků hráčů shrbených nad hrací deskou, ale neustálá živá diskuse mezi spoluhráči o volbě nejlepší taktiky a strategie. Bude lepší zaměřit se na jižní kolonie, nebo zkusit narušit britskou dominanci na severu? Má cenu vydat se pro Indiány a posílit jimi svoji armádu, když to v sobě zároveň skrývá riziko, že na to padne velká část tolik cenného pohybu a nemusí být čas vrátit se tam, kde bude armády nejvíc zapotřebí? Bude lepší použít speciální námořní pohyb hned a obsadit zatím jen slabě opevněné sektory, nebo si raději tuto kartu ponechat na pozdější překvapivý úder? Rozhodnutí je mnoho, hráči je musí činit neustále a jen výjimečně se stane, že by nebylo o čem diskutovat, protože obvykle se nabízí více možností, které jsou stejně lákavé a finální rozhodnutí může být více záležitostí intuice než chladného rozumu. Boje pak bývají doprovázeny nadšenými výkřiky při úspěšných hodech, případně hlasitým proklínáním kostek, na které lze vždy svést případnou porážku.
Co se mi na hře obzvlášť líbí, je neustálá změna situace na herní mapě. Málokdy se stane, že by o vítězi bylo rozhodnuto před posledním kolem hry. V jednom tahu se zdá, že vítězství rebelů už nemůže nic zabránit, aby se v dalším tahu situace otočila a britské jednotky s podporou loajalistů zabírali jeden sektor za druhým. Neustálému přelévání sil nahrává i fakt, že pořadí hráčů v každém tahu není fixně dané, ale určuje se vždy taháním příslušných barevných kostek z plátěného pytlíku, takže nikdy nevíte, kdy v daném kole přijdete na řadu. Zatímco někdy se modlíte, aby byla z pytlíku vytažena jako první právě vaše barva, jindy si můžete přát hrát jako poslední.
A v neposlední řadě Velkou, ale opravdu velkou výhodou této hry jsou jednoduchá pravidla, která každý pochopí během 10 minut a hra je tedy přístupná širokému okruhu hráčů. Nezáleží na tom, jestli jste spíš na Euro nebo na Ameritrash, 1775: Rebellion by měl zkusit každý. Doporučuje 9 z 10 účastníků Bostonského pití čaje.