Při prvních hrách s někým nehraju tak, abych prohrál.
Ale snažím se nováčkům hodně radit, i proti sobě a varovat je, co bych mohl udělat. Ale neříkat jim, co přesně mají dělat, vždy nabídnout nějaké možnosti.

---
Pomáhám s překlady pro Fox in the Box a testováním her pro Ion Game Design.

Asi jsem ta generace, která prostě hraje naplno a jde si tvrdě za vítězstvím. Když jsem hrál s malými dětmi, tak pro ně vítězství nebylo tak důležité. Takže je chyba asi ve mě, ale snad se to časem poddá. Jinak souhlasím s Pizinem, že je lepší při první hře radit, než hrát na půl plynu. 

____________________________
Sám sobě hádankou.

Když hráju se dcerou či slabším hráčem, snážím se napovídat, aby dcera nedělala hlouposti, při první hře odpustím špatně udělaný tah a dovolím nahradit ho jiným, ale přesto se snažím udržovat svůj záměr na rozvoj a vítezství, občas experimentuji a vím, že to nebude tvrdě potrestano. Když vidím, že vyrhávám, mohu trochu jí pomoct svým tahem aby nebyla mezi námi propast ve skóru.

Souhlas se všemi výše. Hraju normálně, ale poradím optimální tah a klidně takový, co mě zařízne. Počítač nebo zkušenější hráč by to stejně udělal, tak proč si to zjednodušovat. Jde o to podpořit soutěživost a ne, že vítězství je zadarmo. Nechávat vyhrát podle mě není výchovné. Jak u dítěte, tak u nehráče. Pak nemáme být obklopeni nastupující generací, která se sesype při prvním nezdaru. Ale samozřejmě všechno v rámci mezí. Nerozdrtím dítě o dvojnásobek bodů a ještě se mu za to nevysměju. To je stejně nesprávný přístup.

A ještě doplním. Co se týče vypouštění hry ve prospěch partnera - moje manželka stejně poznala, že jsem ji nechal a pak byla akorát naštvaná, že nevyhrála sama za sebe a nebylo to vlastně poctivé a celá hra zbytečná. Nebavím se já, nebaví se ona a ještě mi vynadá. Prohrát spravedliě a se ctí je ctnost. Muset vyhrát za každou cenu je jinými slovy řečeno, že dotyčný neumí prohrávat. A to já u svého dítěte a nehráčů podporovat nechci.

_______________________________________
Můj seznam her na prodej (pište SZ):
https://www.zatrolene-hry.cz/uzivatel/havelock-1536/seznam-her/na-prodej-3681/

Doma s manželkou hrajeme hodně her, ona skoro vždy hraje tak “aby si zahrála” a výhra pro ní není důležitá. Ale u jedné hry jde přes mrtvoly a od prvního tahu si jde jasně pro vítězství. Tou hrou jsou Odhodlaní :-D

Jinak pokud zaučuju nováčky u nějaké hry, tak hraju spíš za ně a sám většinou končím poslední, ale tvořím si nové spoluhráče pro další hry takže mi to vůbec nevadí.

Mám to stejne. Když učím někoho něco nového, nebo hraju s dětmi, snažím se jim radit a většinou díky tomu vyhrajou :D jednoduše se spíše soustředím na jejich tahy, než na ty svoje. 

V partě zase záleží. Ve své stabilní partě, když hrajeme novou hru, tak vítězství neřeším. Když hrajeme něco starého, co už jsme hráli nekolikrat, jedu často na krev. Všichni jedeme na krev :D Ale když nevyhraju, neřeším to.

Když hraju s partnerem, jsme hodně vyrovnání (mám mírnou převahu), tak chci vyhrát pouze u určitých her (např Divukraj, Teraformace Marsu). A pokud se mi nedaří, umím být pěkně protivná :D 

 Skóre třeba taky vůbec neřeším, zapisují si to jenom proto, ze mě k tomu vyzývá appka. 

Spíše beru hraní jako zábavu a obzvlášť u nových lidí (ať už je to nehráč, dítě nebo člověk, který semnou hru zkouší, protože já chci) se snažím, aby je to bavilo. Takže jim nedám nic zadarmo ale taky je nerozdrtim, aniž bych jim neporadila.

Jj super přístup. Takhle jsem před 30 lety s tátou hrával šachy. Nechal mě to postavit, pak mě za 5-10 tahu porazil a nechal mě to uklidit. Bylo to hrozne výchovné, mě to bavilo a posunulo. Buď jste velice špatní hraci, protože vás deti kromě paměťových her nemají šanci porazit a nebo se trápite u junior her. Jinak je to případ, jak v prvních 3 větách. Takže já je občas nechám vyhrát. Při první hře, nikdy nehraju naplno, ani když je to deskovkar. Jsem vyrovnanej a nemusím si takto něco dokazovat ;-). 

Hrajeme hlavně kooperačky, protože času na hraní je málo a když už se poštěstí, chceme si to užít spolu a ne proti sobě. 

Ale i tak, pro mě je spíš důležité si užít hru než jak dopadla. Tzn. vítězství, které bylo snadné (např. vlivem náhody) nebo které se zadařilo, přestože/protože jsem dělala chyby, mě nijak extra netěší. A naopak i když prohraju, ale vím, že jsem hrála dobře a dělala maximum, a hra byla nějak napínavá, mi vlastně neva. Je ale nutno dodat, že já nejsem na tvrdá eura, ve všem co hraju, má větší či menší vliv náhoda.

Zajimave tema. Tak se take vyjadrim :-)

Ohledne nabizeni moznosti a rad souperum - to bohuzel delam dost casto. A doufam, ze mi to odpusti, protoze vzdycky mam pak pocit, ze jsem jim do toho moc kecal (i kdyz si to kolikrat i uvedomuji a snazim se to neprehanet, tak mi to obcas proste neda).

A vetsinou hraji naplno. Coz je zcela jiste dane tim, ze mam co delat abych i tak neprohral. A hlavne protoze souperi jsou vetsinou zdatni a deti uz jsou dospele, ale moc jsem je nesetril ani driv - ono to ani nebylo az tolik potreba.

Nekdy, pokud to hra dovoluje, tak obcas zkousim nejake “neproslapnute slepe ulicky” - a pak to taky dopadne hodne spatne. Ale i tak jsem spokojeny - protoze to mne na hrach asi bavi nejvic - zkouset nove veci. Kdyz zacnu hrat porad to same - je to znameni, ze tu hru bych uz radeji nemel hrat vubec.

Rozhodně se nesnažím nechávat soupeře záměrně vyhrát (tj. prohrát záměrně), ale ani nehraju pokaždé naplno.

Tj. nehraju pokaždé naplno, ale má to jiné důvody/záměry, než aby soupeř vyhrál, např.
-lenost přemýšlet
-aktuální nechuť hrát agresivně (/podle typu hry)
-osobní preference aby např. “osobní deska vypadala hezky” , nasbírání všech druhů (karet, figurek…) apod. (což oproti maximalizaci bodového zisku někdy stojí “pár bodů”)
-nedostatečná znalost hry nebo jejích principů

Určitě nechci hrát s lidmi kteří jsou tak rozmazlení (můj názor), že se urazí, pokud nevyhrají, notabene jim soupeř vítězství nepustí.

--------
Jak padla v diskuzi zmínka o kooperačkách: Vadí mi, když (ať už chybou, omylem, špatným výkladem pravidel nebo nedostatečně přísným následováním) dojde k usnadnění hry, protože výhra za snadnějších podmínek neznamená, že bychom to vyhráli i za těch správně přísnějších.

Když tu čtu reakce tak asi moc nehrajete s dětmi. Tam je potřeba nehrát vždy naplno, nechat jim prostor a někdy i radost z vítězství. Hra musí bavit všechny účastníky

@jerryNBK : No, mě teda děda tímhle přístupem šachy dost znechutil. Mě totiž ani až tak nevadí, když prohraju, jako spíš to, když se mi nedaří a vidím, že ať udělám cokoliv, tak stejně prohraju. A to byl přesně ten případ. Nepomáhalo ani to, že měl děda na moderní deskovky, které jsem tehdy začínal hrát, názor asi v tom smyslu, že je to ptákovina pro děti.

Jinak, ať nejsem úplně offtopic, taky se držím přístupu hrát normálně a novým hráčům radit, když o to stojí. Plus se je taky snažím zbytečně moc nepojíždět.

@Lukikata Já v tom příspěvku od jerryNBK vidím jasnou ironii, stále prohrávat prostě nebaví skoro nikoho a člověka to neposune

@jirkau : Jako, taky jsem tam cítil náznak ironie, ale nebyl jsem si jistý. No to je jedno.

Lehká ironie ano, ale vůči příspěvkům, kde všichni psali, ze hrají naplno. Kdo někdy hrál s detmi, tak ví, jak dlouho by je to bavilo. Pravidelná deskoherni skupina je něco jiného, tam si jdeme po krku. 

Ono je to hodně o citlivosti a egu jednotlivých hráčů.

Deskoherní skupina je jasná, tam se hraje prostě tvrdě a nekompromisně.

S nováčky většinou beru malé, rychlé a zábavné hry, kde je větší vliv náhody a hra nutně nemusí skončit pokaždé vítězstvím jednoho hráče pořád dokola.

S dětmi je to dle věku, ale když to vstáhnu na dcery, tak spoustu her co hrajeme proti sobě, většinou hrajeme abychom si to užili a občas po sečtení bodů zahlásím remízu i když jsem vyhrál o parník. 

Nicméně dle mého je důležité, aby to dítě poznalo prohru, ale rozhodně nechci někomu hru zechutit tím, že ho/ji budu drtit hru co hru.

Na druhou stranu z vlastní zkušenosti pak vím, že když je někdo považován za silného hráče, tak zbytek hráčů má tendenci hrát stylem : je jedno kdo vyhraje, jen když nevyhraje on!

Hra má v první řadě bavit a držet lidi spolu u jednoho stolu. 

Nikdy schválně neprohrávám, vždy hraju normálně. Když hraju hru co znám s někým kdo jí nezná, tak komentuju každý svůj krok, říkám jim nejlepší strategie a věci na které si dát pozor. Většinou to dopadne tak, že vyhraju já nebo někdo jiný kdo tu hru zná, ale lidi mají z 99% kvůli tomu jakým způsobem se hra hrála, tendenci hrát znovu a většinou už pak jsou rovnocennými soupeři.

S dětmi hraju podobně. 

Pokud má člověk tendence se naštvat, když prohraje, nebo sabotuje hru, když prohrává, tak zkusím jiný druh hry, když se to nezlepšuje, tak s daným člověkem již nehraju. Tak prosté to je. 

Poslední možností jsou vždy kooperativní hry (s Alpha hráčem = dát lidem pocit, že hrají, i když nehrají), kterým se, ale já osobně vyhýbám. 

Není důležité vyhrát, vše je to o zážitku, o tom se pobavit, zavařit mozky, upustit uzdu fantazie a hlavně posedět s přáteli. 

-------------------------------------------------------------
*** Being supportive can go a long way to making an individual’s day a much better one.

Já se snažím při prvních partiích nové hry hlavně radit, ať se to hráči naučí. Bohužel se to většinou naučí tak dobře, že mě pak v dalších hrách už vydrtí :-D Ale zas mi to potvrzuje, že pravidla vysvětluju dobře :-) 

Ale když hraju pexeso s neteří, tak se přiznám, že občas schválně zapomenu, kde byla ta kartička :-)

@zdenda-foto Tak s tím pexesem gratuluji. Já ho mám zafixováno jako jednu z mála her, kde děti s přehledem porážejí dospělé, podobně jako třeba #Panic Lab . Aspoň tedy z mé osobní zkušenosti. Spíš bych potřeboval, aby to dítě občas schválně zapomnělo, kde co je ;)

Nějak se mi příčí představa, že budu šestiletému synovi ukazovat v Memoiru44 nebo v Kingdominu, zač je toho loket. Musí se naučit i prohrávat, ale je rozdíl prohrát člověče a třeba ten Memoir.

Asi jsem fakt až moc měkký, ale díky přátelskému hraní si žena Mars tak zamilovala, že se z ní stal matador a když jsem ji vzal do své pravidelné skupinky, sice nikdy nevyhrála, ale vždy se držela ve středu a vítězství jí uteklo o nějaký ten bodík a hlavně to chce hrát i třetím rokem, co Mars máme doma. A já také….

Jinak samozřejmě nejlepší je hrát naplno, ale občas je příjemné si u deskovky zalenošit a hrát na krásu.

Taky bych rád přispěl k tématu trochu jiným pohledem na věc. Zásadně nehraji hry, které dávají vyhranému hráči výhodu a nedovolují nováčkovi mě totálně sesmažit.

Zajímavé téma … 

Určitě nemám v povaze nechávat soupeře záměrně vyhrát. Nicméně (jak již v diskusi padlo u jiných), radím protihráčům jejich nejlepší tah. Případně jim zkusím vybrat více rovnocenných variant a oni si sami vyberou.

Já si při takových hrách často zkouším nové strategie a postupy. 

Obecně se snažím, ať má každý účastním partie hezký zážitek. V nezávislosti na tom, jestli odešel jako vítěz a nebo ne.

U dětí je to jiná káva - ti musí dosáhnout nějakého úspěchu … :-)