Arkham Horror

hodnoceno 1147x (Seznam vlastníků)

Arkham Liga 2 - 3. kolo

Autor: Thales | 5 hodin 30 minut | 15.4.2011 | 1

Hra: Arkham Horror + Arkham Horror: Prokletí temného faraona

Hráči: Darrog, Kerigenne, Thales a 1 neregistrovaný

Prastarý:

Počet vyšetřovatelů:

Výsledek:

Hra třetí – Cena vykoupení

Prolog

„32 dolarů není zrovna málo,“ sykl hráč, „a ještě v předmětech!“ Další jenom pokrčil rameny a rozhlížel se, co si kdo vytáhl za postavy. „Harvey Walters! Můj oblíbený!“ zaradoval se zprvu. „No tak moment! Jestli umře…“ Další ho zarazil: „Proč by měl Walters umírat?“

Kapitola I.

Výkupné bohyně

Harvey Walters byl první, kdo odhalil únos bohyně Ninlil. Většina ostatních o ní dříve nikdy neslyšela, ale těžko jim to mít za zlé. Ještě před nedávnem nikdo neměl ani zdání o existenci mnoha věcí. A zatímco je třeba klid, probíhá ve městě oslava 4. července a ještě ten výprodej. Výprodej. Walters se zamyslel a vnuknutí ho téměř srazilo ze židle. Vyskočil nepřiměřeně svému věku od stolu a vrhl se ke knihovně. „Kde to jenom…? Tady to je! No jistě!“ hlaholil si do vousů a nevěřícně kroutil hlavou, že ho to nenapadlo dříve.

Michael i Carolyn si připadaly nemístně, když se procházeli mezi stánky a hledali cenné předměty. Walters ale musí vědět, o čem mluví. Doktor mezitím hledal po městě další stopy, svědky a prakticky cokoliv, co by skupinu navedlo správným směrem, leč marně. Kdo ví, zda mu nepřálo štěstí, bohové či osud, ale Arkham se v posledních dnech zdál až nemístně klidný. Alespoň před zrakem a sluchem doktora.

Konečně se skupina sešla u profesora Walterse a předala mu požadované předměty.

„Výborně, výborně! To je víc, než jsem mohl doufat.“ pochvaloval si profesor úlovky svých druhů. Poté konečně vyjevil svůj plán a celou pravdu. Užaslí vyšetřovatelé jenom mlčky zírali v tom mocném okamžiku uvědomění si celé váhy věci. Walters se jenom usmál.

„Teď, mí drazí, musíte ještě udělat hodně věcí. Musím zjistit, kdo nechal uvěznit Ninlil a co chystá. Mám neblahé tušení, že velmi brzy se začne dít něco nesmírně temného. Já ale musím osvobodit Ninlil, do té doby na viděnou! Alhim Babalon!“ Stařec spustil pravou ruku, ve které svíral malý pytlík, z něhož se během mžiku oka vytvořil pobleskující namodralý vír, který Walterse pohltil.

Jiná dimenze. Jiný svět. Planina Leng. Pitoreskní odraz naší reality zmítaný vírem prastarých stínů a kleteb Walterse nijak nevyvedl z míry. Naopak, sám byl překvapen klidem a jistým pocitem blízkosti tohoto místa. Noční zebouni jenom neškodně přelétali nad jeho hlavou, jako by do šíleného výjevu krajiny už dlouho patřil. Netrvalo dlouho a našel prvního zástupce věznitelů.

Kapitola II.

Splácení osudu

Jak zvláštní osud, pomyslel si doktor Lee sedící na křesle v kanceláři šéfredaktora Arkhamského Věstníku. Už hodinu hovořil s tím prazvláštním mužíkem s brýlemi a lysinkou, který se neustále vrtěl na nemístně velké židli za ještě větším stolem. A vrtěl se o to nervózněji, čím detailněji mu Vincent popisoval příběh o Ninlil.

„Výtečné, vskutku,“ zahlaholil šéfredaktor Johnson, „otiskneme to co nejdříve, ideálně ve víkendové příloze, aby to mělo dost prostoru!“ Při odchodu si s doktorem potřásl ruku a předl mu obálku s všimným za informace. Vincetn neříkal ani polovinu pravdy, jenom se lehce otřel o podstatu věci. Lidé ale nejsou připraveni na celou pravdu, možná ani Vincent sám si ji neuvědomoval. Víkendový článek bude jenom malým varováním.

To samé si asi říkal Michael, když doprovázel doktorku Fennovou na průzkumu v místním lese. Čekali, že tady něco najdou, ale že je pohltí země a vyhodí je uprostřed světa Celeano, nečekal ani jeden.

„Jenom klid, musí tady být portál zpátky.“ uklidňovala sebe i Michaela Carolyn. Oba se rozhlédli po bezútěšném místě, když světlo zahalil stín.

„Pozor!“ křikl Michael a odhodil Carolyn stranou. Psycholožka tvrdě dopadla na zem a otřesena stěží popadala dech. V uších jí zvonilo, ale cítila zvukové nárazy dunění Michaelova tommy gunu po celém těle. Pomalui se otočila a viděla vše jako ve zpomaleném filmu. Bývalý mafián stál jako trpaslík a jeho zbraň chrlila oheň proti monstróznímu stínu, co se před ním tyčil jako titán. Dhole se zuřivě vrhl proti muži a ten se jenom nepřítomně smál a nepřestával pálit, ani když ho monstrum stahovalo pod zem. Carolyn se v panice plazila pryč od té hrůzné scenérie. Náhle zavadila rukou o něco chladného a potom jenom pád. Dlouhý, přímo nekonečný pocit pádu. Probrala se u Walterse, který se nad ní skláněl. Rozhlédla se kolem a byli zde všichni. Jenom Michaelova židle byla prázdná.

„Chtěl bych ti někoho představit, Carolyn.“ řekl Walters a ustoupil. Za ním stála pobledlá rusovlasá dívka. „Jmenuje se Ninlil.“ doplnil Walters.

Kapitola III.

Návrat domů

Hněv temných božstev byl rychlý a ulice Arkhamu přestaly po setmění patřit místním obyvatelům. Alespoň těm lidským. Joe Diamond si nestěžoval, beztak mu bylo v Bostonu smutno, a když si přečetl doporučené psaní z Arkhamu, neváhal ani chvíli a nasedl na první vlak směřující do prokletého městečka. Teď společně s ostatními v ulicích lovil příšery a snažil se ubránit Arkham jako poslední baštu proti zlu nepoznaného zla tam venku.

Doktor Vincent Lee byl plně zaměstnán svou novou „pacientkou“, která s ním lovila bývalé věznitele, a společně se jim snažili vysvětlit, že uvěznění bohyně nebylo nejmoudřejší a že mnohem lepší bude prozrazení chlebodárců. Přestože musel doktor uznat, že Ninlil oproti normálnímu stavu vůbec nevypadala hezky, když takto „vyjednávala“.

Walters mezitím zavíral pomocí prastarých symbolů, zaklínadel a kouzel brány jiných dimenzí. Poslední brána ale nevedla do pochmurného světa makabrózních děsů, nýbrž do klidného lesa. Harvey byl touto skutečností zcela překvapen a jenom zbožně nasával tu vůni a čistotu místa. A jaká to líbezná hudba se to linula z nedalekého paloučku? Zjistil, že jeho nohy se vydaly tím směrem, aniž by jim k tomu dal pokyn. Byl váben tou atmosférou, až stál na louce, v jejímž středu se tyčil obří stříbřitý strom, z jehož kořenoví se do všech stran rozlévaly drobné potůčky. Kolem tančily zoogové a zvali ho k ochutnávce měsíčního vína, jež vyráběli právě z oněch potůčků měsíčního stromu. Tu se smáli a tančili, tu na něj výhružně cenili zuby, aby opětovně propukali veselí. Walters znovu cítil ten zvláštní pocit z bezútěšných planin Lengu, ale nyní vše cítil s novou naléhavostí a silou. Jeho mysl se snažila odolat, ale marně. Harvey Walters se byl doma a neměl sílu odvrátit zrak od děje kolem sebe. Myšlenky na Arkham se postupně vytrácely, až zmizely zcela a Walters byl ztracen ve zvláštním pitoreskním světě.

Kapitola IV.

Souboj božstev

Joe Diamond stál na hřbitově společně s poslíčkem a žaludek se mu přeci jenom trochu svíral. Ano, pár lidí, a nejenom lidí, už zabil, ale tohle bylo trochu jiné. Tímhle přemýšlením ale nic nezíská, jenom bude oddalovat nevyhnutelné. V boji za dobro někdy účel světí prostředky. Když byl poslíček otočený k zády a vyhlížel kontakt, který nikdy neměl přijít, pozvedl Joe pistoli a vypálil tři rychlé výstřely. Než stihlo tělo dopadnout na chladnou zem, rychle odříkal naučené zaklínadlo. Účinek se dostavil s okamžikem, kdy se po zemi pečlivě vybraného místa na Arkhamském hřbitově rozlila nevinná krev. Lucerna, ten zvláštní artefakt, který se jako bumerang vracel, přestala pálit v ruce. Diamond se na místě otočil a rychle kráčel pryč od těla.

„Takže už máme vše,“ zhodnotila sestra Mary, „už nám zbývá jenom poslední.“  Odpovědí jí bylo souhlasné přikývnutí tří osob a jedné bohyně, načež se všichni rozešli do různých částí Arkhamu. Čtyři lidé se proplétali nepoznanými a děsivými světy plnými roztodivných i čarokrásných výjevů a postupně zavírali dveře do těchto snových či strašlivých míst. Jenom jedna osoba se vymykala. Ninlil hrdě kráčela k místnímu lesu, kde jí uvítala planoucí trhlina široká snad pět metrů a stejně tak vysoká. Její okraje pulzovaly a měnily tvar jako stíny na zdi při plameni svíčky. Náhle jakoby brána zaznamenala přítomnost pozemské bohyně a zlostně se stáhla jako zornička. Zvedl se vítr a ve hřmotu zazněla slova:

„Jsem ten, kdo číhá na prahu. Jsem klíč a brána. Jsem ten, kdo otevírá cesty. Jsem vše a jedno. Jak se opovažuješ, stát mi v cestě?“ znělo vichřicí a vítr uháněl ve víru rychlostí, která by člověku odtrhovala kůži a maso od kostí. Ninlil stála pevně, zatímco její dlouhé rudě zbarvené vlasy nekontrolovatelně plápolaly v té vzdušné pasti.

„Jsem Sud, Mullitu, žena Enlila a paní větru!“ odpověděla její vlastní křik, přestože ústa měla zavřená. Trhlina mezi dimenzemi opalizovala a kroutila se při těch slovech. Vítr sílil, ale už si nepohrával s drobnou postavou bledé dívenky, ale přemístil se mezi ni a bránu, kde se odehrával souboj dvou větrných smrští, od brány kosmické vzdušné plameny Yog-Sothotha a z druhé strany nadpozemská síla Země. Hřmění nabývalo intenzity a při každém dalším střetnutí dvou mocností se lámaly okolní stromy a v nejbližších domech se vysypávaly okna. Vzduch tepal v šíleném rytmu a z brány zaznívalo kakofonické syčení a pištění, jak se vzdušná smršť pomalu blížila k žhnoucímu portálu do jiného světa. Ninlil rozhodila ruce a z okolní země se zvedla mračna temného dýmu, který se vrhl proti portálu. Poslední zahřmění spojené s jekotem a nastalo ticho. Pradávný bůh byl poražen a Země zůstala na chvíli v rukách lidí. Prozatím…

Epilog

„Harvey! Proč zrovna Harvey? Můj oblíbenec!“ bědoval hráč.

„Pravda, přijít o dva vyšetřovatele není příjemné ani trochu,“ přikyvoval druhý, „začínají nám pomalu docházet vyšetřovatelé a to jsme v půlce.“

„Pořád můžeme vyměnit body za vyšetřovatele…“

„Mám lepší nápad,“ všichni napjatě čekají spásnou myšlenku, jak zabránit totální anihilaci hrdinných vyšetřovatelů, „… musíme koupit další rozšíření!“

Odehráno v: Praha (Okres: Praha)