Top 3
Dědictví - tohle je samozřejmě VELMI subjektivní a jinak uznávám, že ta hra obsahuje originální mechanismy, které svým způsobem fungují. Já jsem se v tom ale nikdy nedokázal zorientovat a správně prioritizovat mezi jednorázovým utrácením peněz a budováním enginu (tzn. kupováním domů a lidí, kteří zůstávají do dalších kol). Hra je celkově tak krátká, že než se engine vybuduje, tak už jsou zdroje skoro na nule, ovšem pak zjistím, že zdaleka nejsou na nule, protože musím některé části svého vlastnictví zase prodat a říkám si, jestli mi to stálo za to, mít je jen na dvě kola. Hráli jsme asi sedm her a nikdy mi nebylo jasné, jestli směřuju k vítězství, nebo prohrávám.

Ubongo - subjektivně v tom nejsem schopen nikoho porazit a objektivně si nedokážu představit moc lidí, kteří by chtěli s velkým zápalem otáčet čtverečky, eLka, eSka a skládat je k sobě. Spíš než do deskovky patří tyhle rébusy do brožurky Prázdninové lušťovky na toaletu a navíc je v krabici naprosto zbytečný obrovský komponent k počítání kol, který se snaží dodat hře nijak nesouvisející africké téma.

Karneval berušek - zaprvé tahle dětská kooperačka není žádnou výzvou, protože automatický protivník postupuje jen v minimu případů, zadruhé se hra musí hrát s kleštěmi v ruce. Během hry se stále vyndávají dřevěné válečky z otvorů a vkládají se do jiných, ovšem v praxi jsou vyrobené tak, že každý z nich má jinou šířku, takže některé z nich jsou v otvoru zaseklé navždy, dokud si člověk nepřinese krabici s nářadím a nevytáhne je kleštěmi.

...
Vévodí s dalekým předstihem Tash-Kalar. Zdatnější hráč si hraje, ten méně zdatný může akorát čumět, neudělá celou hru nic a nezahraje si. Nevadí mi, když v jakékoliv hře prohraju, vadí mi, když si vůbec nezahraju. Tady je to dovedené k dokonalosti (ostatní Chvátilovy hry mám ale ráda).

A pak už mi máloco vadí tak moc, že bych si to za žádných okolností nezahrála. Nemusím moc čisté minimalistické tahovky bez náhody, jako je třeba Minutová říše, jestli si dobře pamatuju (nehrála jsem s rozšířeními) - když mám chuť na něco takového, raději si zahraju šachy.

Jinak jsem co se deskovek týče přístupná vcelku čemukoliv ;)

list
- Dostihy a sázky
- Osadníci z Katanu
- Activity

editace listu
Koukám, že budu muset editovat svůj top 3 a vyměnit Big book of madness za Tapestry.

Top 3
Tapestry, Valhalla, Scythe: Rise of Fenris

...
Z novinek nemám tolik odehráno, abych hodnotil, ale už dlouhodobě od vstupu do hlubšího deskoherního světa nechci nikdy hrát:

1. Carcassonne
2. Dostiny - Monopoly a vše podobné
3. Otázky a Odpovědi

endgame
Za mě:

Osadníci z Katanu: Hra mi prostě nesedla a přijde mi, že na budovatelskou hru je tam prostě moc náhody. Možná to prostě neumím správně hrát.

Axis & Allies 1942: Skvělá hra, ale dokázali jsme to dohrát pouze jednou a trvalo nám to 13 hodin. Už nikdy více.

Člověče nezlob se: Tady snad ani není potřeba vysvětlovat. Po více než dvaceti letech jsme nedávno hráli obrázkovou verzi s tříletým synovcem. I tak jsem si říkal, že by to mohlo skončit už chvíli po tom, co hra začala :D

...
Z těch, co jsem měl Grimslingers a Na křídlech.
A jako třetí v podstatě kterékoliv ekonomicko budovatelské euro, co jsem hrál.

...
hrdina v kostce
rise priser
vladci podzemi

Pro mne nesprávně položená otázka ...
... Spíš by tam pro mne mělo být s kým bych si už nic nezahrál, protože s těmi správnými lidmi při fajn třeba srandovní atmosféře jsem ochotný si zahrát kdejakou blbost a naopak všeobecně uznávanou superhru bych nechtěl hrát s nějakým protivným otravným sucharem.

Křen

Tak to je přesně vystižení.

@kren
Netvrd mi, ze i se spravnymi lidmi jsi nenarazil na hru, u ktere sis rekl: "Tak tuhle blbost jsem hral naposledy, panove.". :-)

Jinak souhlasim, hru delaji lide kolem.

Za me se stalo, ze me absolutne odradilo Dominant Species. Ta hra muze byt dobra, ale jestli to bylo tim osazenstvem, jak pise kren nebo cim, pro me to bylo umorne.

S dobrou partou
může být zábavný i anální sex, ale proč nedělat něco, co si užijeme všichni.
Ačkoliv asi pořád lepší než hrát Scythe...
--------------------------------------
Deskoherní Inkvizitor
Zakládající člen hnutí "Jednorožce s duhou do záhlaví Zatrolenek"

....nehra...
-mage knight- nemohu vypíchnout, které zlo je horší
-this war of mine ..... v této nehře zastupuješ aplikaci
-cabo da roca .... peklo nejpeklovatější
.... určitě nezáleží na partě

...
Za mě je to:

Pán Oprstenů: Putování po středozemi - asi největší deskoherní zklamání. Náhoda, časový tlak, špatné mechaniky boje, nelogické testy apod. První hra, co jsem prodal.

Quoridor - hráno asi třikrát, tak dementní hru jsem nezažil. Šup sem, šup tam, zpět, dopředu, haha vyhrál sem. Ufffff.

Začíná mi lézt krkem Carcassonne. Asi přehráno, vytěženo.

A pak jsou hry, u kterých více než u jiných závisí na tom, s kým je hrajete - party hry.

Superšpion - s dobrou partou šílená prdel, s lidmi, co dělají furt "ééééé" je to cringe jak prase.

Krycí jména - Někdo na to prostě nemá vlohy a čekat 5 minut na to, než něco vymyslí, je na odstřel.

A já se vyhnu tomuto
Bang - prostě ne, samurajský meč vyléčil jeden neduh a to eliminaci, ale i tak, prostě ne. Kostkový bang je jiná věc, ten je zahraný rychle a člověk nic neřeší, ale proč to hrát přes hodinu jen kvůli kartičkám?

Zaklínač - mám mage knighta, takže hra bez atmosféry mi nevadí, ale tady se člověk honil snad pro tři kartičky a více méně dělal furt to samé - vyzvedl žeton támhle a támhle. U hry na 30 minut, pohoda mezihra, ale proč to hrát přes dvě hodiny?

Postřehovky na rychlost - někdy ještě budiž, ale nebaví mě to. Nejkomičtější byl duch, kde jsme to hráli čtyři s postřehem retardovaného dítěte.

.
Mozna bych to jeste nekdy zkusil zahrat, ale za me:

1989, Studena valka: deprese, deprese a zase deprese

John Company: hodne neprijemny pocity, kdy tri se semkli a me uplne vyoutovali a pak to trpet a trpet a cekat, hra neni spatna, ale proste vyjednavani neni muj salek caje

Hate: spatnej game design, kdy kamarad po 20 minutovem setapu mohl vyhrat prvnim tahem

Za mě
1) Bang - hra trvá dlouho a přináší přesně 0 herní zážitek.
2) Dostihy a sázky či jiné naprosto náhodné srajdy, v nichž veškerá zábava spočívá v hodu kostkou.
3) Jakékoliv vědomostní hry či hry typu Activity - protože to nejsou hry, ale v podstatě maturitní test :). Hru rozhoduje to, kdo onu otázku ví. Navíc se ohrají. Není nic debilnějšího než hrát Activity (naposled asi před deseti lety) s někým, kdo nakreslí dvě čáry a jeho spoluhráč pozná nakreslenou věc XY, protože už to spolu hráli Z krát. Tyhle věci bych opravdu nazýval zábavou do Prostřeno, ne moderní deskovou hrou... a ze Zatrolenek bych je smazal:)

Za mě:
Spartacus - nic, kromě krásných figurek
Civilizace od Sida - PŘÍLIŠ úmorné a dlouhé, strašlivý management komponentů
Pandemic

za mě

Ticket To Ride - myslím, že u mě vztah žánr vs. obliba má celkem stabilní charakter, ale tato se hra se katastrofálně vymyká, žánrově by se mi tato hra měla lehce nelíbit, ve skutečnosti mě totálně irituje, buď stavím, ostatní to vidí a zaříznou mě, nebo vyčkávám, a ostatní mě svým stavěním zaříznou ...

jirkabauma
Tak ale tem ostatnim to teda musi vyhovovat, ne? Ti at delaji co delaji, tak te vzdycky v klidu zariznou ;)

jirkabauma
No to máš blbý - všichni se proti tobě spikli ;D.

jirkabauma
Doporučuji vyměnit spoluhráče - s normálními nezařezávači je to příjemná rodinná hra...
--------------------------------------------------------
zarytý fanda, sběratel a propagátor deskových her

nevyhledávám
Caverna - nebaví mě hrát si na trpaslíky, co chovaji zvířátka, navíc mi přijde, že člověk musí znát všechny akce a místnosti, kterých je pro první hry docela hodně. Ještě je hra dlouhá a pro mě nezáživná.

This war of mine - kooperativní nuda, téma je možná silné, ale nepřijde mi, že je to hra.

XCOM - je prakticky jedno co kdy a kam umístím, protože jde hlavně o hody kostkama. Nevyvážené role.

jirkabauma

onas byl nejblíže, na ostatních tady vůbec nezáleží, cokoliv jsem si kdy v té hře naplánoval, to mi nikdy nevyšlo, jsem vždy zaříznut, nedokážu si představit, že bych lépe vymyslel, jak sebe rozzuřit, než to dokáže tato hra, navíc přitom žádná jiná hra mi výrazně neirituje, třeba MachiKoro je pro mě pouze odporná věc, a ani v žádné jiné hře jsem nebyl nikdy zaříznut vícekrát než co říká pravděpodobnost, na druhou stranu v Ticket to Ride jsem zkusil různé verze, různé počty hráčů, a vždy to dopadlo stejně, na BGG vidím, že stejné pocity má z té hry asi tak 5 promile hráčů