Mansions of Madness

hodnoceno 119x (Seznam vlastníků)

Šílenství Waltera Lynche

Autor: Thales | 4 hodiny 0 minut | 4.3.2011 | 20

Hra: Mansions of Madness

Hráči: Darrog, Kerigenne, Thales

Začátek února 1919, Arkham, Massachusetts

Ta práce smrděla, ale peníze nesmrdí nikdy. Přinejmenším si touhle myšlenkou Ashcan Pete s Jenny Barnesovou odpovídali na otázku, co tady sakra dělám, když vystoupili z auta před starým panstvím. Dům nikdo neudržoval už nějakou dobu, vypadal starý, zpustlý a... něco na něm nebylo správně. Obklopovalo ho zlověstné ticho. Ani jediné vrznutí. Žádný skřípot okenice. Nic.

„Tohle nevypadá jako bydlení slušného obchodníka.“ ušklíbl se Pete.

„Umřel mu syn a podle toho deníku i žena. Navíc dlouho cestoval a hledal pro ně doktora.“

„I tak je to děsná barabizna a nevypadá to, že by uvnitř někdo byl.“

„Když to nezkusíme, tak to nezjistíme.“ Ukončila hovor Jenny a vykročila k domu.

Zaklepali na dveře. Žádná odpověď. Jenny se otočila na Ashcana, "Asi nikdo není doma, podíváme se ješ...". Její slova přerušil skřípot dveří, které se pomalu otevíraly dokořán a pouštěly zbytky večerního světla do temné vstupní haly. Nikde nikdo. "Haló?" zkusil Pete. "Pane Lynchi?" řekla nejistě Jenny. V naoranžovělém paprsku světla se třpytily částečky prachu a ze síně sálala přítomnost něčeho neznámého. Prastarého. Ashcan s Jenny na sebe pohlédli, pokrčili rameny a vešli dovnitř.

Chvilku se rozhlíželi po místnosti zahalené do ticha. Áááhh! Vzduch rozčísl pronikavý výkřik přicházející z pravých dveří. Jenny vytáhla pistoli. "Co to sakra bylo?" Pomalu se blížili ke dveřím. Jenny sáhla na kliku a náhle odskočila se slabým zajíknutím.

"Co se děje, Jenny?"

"To ta klika!" vyhrkla dívka a potlačila vzlyknutí. " To... to není klika!" dostávala ze sebe těžko vyděšená žena a snažila se marně zklidnit svůj dech. " Já jsem... cítila jsem, jak to pulzuje. Jak tomu bije srdce!" zašeptala a křečovitě svírala svou ruku.

"To není možné!" oponoval Ashcan a sáhl po klice. Nic necítil, jenom studený kov. Za dveřmi byla jenom prázdná místnost s dalšími dveřmi. Zpoza nich se ozývalo téměř neslyšné supění a neurčitý mlaskavý zvuk. Jenny stiskalů pevněji pažbu pistole a s Ashcanem vtrhli dovnitř.

Místnost byla plná hrůzného zápachu krve a smrti. Dlaždičky na zemi i na stěnách připomínaly nemocniční pokoj, nebo snad… operační sál. Na bílých dlaždicích se třpytila krev. Uprostřed místnosti stál shrbený muž. Rychle se otočil k nečekaným návštěvníkům a vycenil zuby v šíleném úsměvu psychopata.

„Vida, vida, čerstvé, ty potřebujeme, že ano? Jistě že! Che che che!“ zařinčel jeho smích jako tříštící se sklo a rozběhl se proti Jenny s napřaženou sekerou.

Jen tak stihla odskočit před sekyrou, která jí mířila na krk, ale už se nestihla vyhnout maniakovi, který ji nárazem odhodil do skříně a všechny poličky se na ní zbortily. Ashcan se rozpřáhl pěstí a tvrdě udeřil muže do brady, až klesl na koleno. Nepřestával se však šíleně smát. Do jeho smíchu někde v domě odbíjely hodiny celou. Ashcan chtěl šílence nakopnout, ten se ale rychle překulil a znovu stál na nohou s připravenou sekyrou. První kruhový sek na bok Ashcan vykryl rukou a uštědřil svému soupeři silnou ránu do žeber. Šílenec se dál chraptivě chechtal, aniž by reagoval na zásah a udeřil toporem Petea do hlavy. Ten se sesunul k zemi napůl omráčen a snažil se zoufale donutit nohy a ruce k poslušnosti.

„A teď budete další, že ano? Jistě že! Che che che!“ usmíval se muž a zvedal sekyru k poslednímu úderu.

Prásk! Maniakova ústa se dál otevírala do náhle oněmělého smíchu, když se na jeho špinavé košili poskvrněné starou uschlou krví náhle objevil rozpínající se květ krve nové. Prásk, prásk! Další dva výstřely protnuly nastalou vteřinu hrobového ticha a muž se bezvládně sesunul k zemi vedle Ashcana. Jenny pevně svírala svůj colt a hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál šílenec připravený ukončit život jejího přítele.

„Díky.“ hlesl Pete a s obtížemi se zvedal ze země. „Kdo to krucinál je?“

„Netuším, ale není to Walter, není jeho fotce podobný. Co je tohle za místo?“ rozhlédla se po místnosti. V zadní části bylo krví nasáklé lůžko, nebo možná stůl. Dalo se to jenom těžko poznat. Za ním byly dveře. Vyšetřovatelé se k nim opatrně protáhli kolem lůžka a otevřeli je.

„Je tu tma, nejde vypínač.“ utrousil suše Ashcan.

„Moment.“ Jenny škrtla sirkou. „Přerušený drát, Pete, vydrž. A hlídej dveře, nechci potkat dalšího magora se sekerou.“ Po krátké chvíli se Jenny podařilo spojit dva dráty a místnost osvětlila stará blikající žárovka.

„Ježíši Kriste na nebi!“ vykřikl Pete při pohledu do místnosti a bezděky odstoupil o krok dozadu.

„Co je?“ téměř vykřikla Jenny, která byla stále tváří k vypínači. Když se otočila, chtělo se jí také vykřiknout, ale hrdlo se jí sevřelo a nevydala ani hlásku. V malé prosté místnosti byla jenom holá improvizovaná postel, kolem které ležela hromada zrezivělých nástrojů pokrytých vrstvou krve a něčeho, co nešlo identifikovat. Na posteli ležel člověk. Nebo to vypadalo jako člověk. Člověk stažený z kůže. Odkryté svaly se jemně třásly a jeho zuby viditelné kvůli chybějícím rtům jemně drkotaly. Oči bez víček rychle kmitali ze strany na stranu, až ztuhly v půlce pohybu. Tělo znehybnělo. Pete s Jenny stáli a v němé hrůze a úžasu sledovali ten strašlivý výjev a každá vteřina jim přišla jako roky.

Na Jenny se začal bortit strop a stěny se pomalu přibližovaly v ponuré touze vymačkat z ní všechen život. Sesunula se na zem. Dech se jí zrychloval a srdce tlouklo jako o život. Zorničky se jí v panice rozšířily a končetiny ztuhly jako by byly z kamene. Stěny se dál blížily a už byly tak blízko, tak blízko! Mohutné ruce jí objaly a rychle táhly pryč z té příšerné zmenšující se místnosti.

„Jsi v pořádku? Co je?“ Jenny nad sebou uviděla ustaranou tvář Ashcana.

„Klaustrofobie.“

„To jsem nevěděl.“

„Občas se mi to stane.“

„Fajn, asi je nejvyšší čas zmizet.“ S tím mohla Jenny jenom souhlasit. V domě zase odbíjely hodiny celou. Deset, jedenáct, dvanáct… Tak počkat! Vždyť sem přišly sotva před pár minutami a to ani nebyl pořádný večer!

Vydali se zpátky do vstupní haly, kde již panovalo šero, a jediným zvukem byla utichající ozvěna hodin. V šeru před nimi se něco pohnulo. Postava. Lidská postava. Ale tahle byla něčím zvláštní. Pohybem. Pomalá chůze a kymácení se. K vyšetřovatelům dorazil hnilobný zápach. Tři metry od nich stála paní Lynchová. Ta paní Lynchová, která už je dle zápisníku Waltera Lynche dva týdny po smrti. Tělo pokrývalo hnijící maso a cáry oděvu. Jenny neváhala a dvakrát vystřelila. Ozvalo se dvojité plesknutí do masa a nesouhlasné zamumlání a postava se dál klátila směrem k nim.

Pomalu ustoupili do místnosti mezi halou a improvizovaným operačním sálem. Pete si vzpomněl na sekyru, kterou měl maniak a rychle pro ní doběhl. Když se vrátil, oživlé mrtvé tělo ženy zrovna vcházelo do dveří. Pete se rozpřáhl a dvěma mocnými ranami ukončil tu nepřirozenou existenci jednou pro vždy. Hodiny znovu odbíjí. Jedna hodina ráno.

Vyšetřovatelé utíkají vstupní halou ke dveřím, ale jsou zamčené. Ashcan s nimi cloumá a když to nepomáhá, rozpřáhne se sekyrou. Jakmile jí zasekne do dveří, chvatně jí upustí a v křeči padá k zemi. Než Jenny stihne zareagovat, uslyší za zády smích. Hrůzný vítězoslavný smích. Na schodišti stál sám Walter Lynch. Ale nebyl to ten starší muž z fotografie. Ne úplně. Jeho oči! Jeho oči planuly absolutním zlem a krutostí. Bez dalšího slova se pomalým krokem blížil k Jenny. Ta chvatně vytáhla pistoli a chtěla vystřelit, ale místo zbraně jí ruku obepínal had! Zatřásla v panice rukou a smetla tím hada, který se syčením zmizel ve stínech. Rozhlížela se po zbrani. Po čemkoliv. Sekyra zaražená ve dveřích se nezdála jako dobrý nápad, Pete se stále svíjel a tiskl si ruce k tělu. Pak to uviděla.

Hned vedle dveří byl starý hasící přístroj. Buď ten anebo nic! Popadla těžký kus kovu. Walter se začal řechtat a rozběhl se proti dívce. Ta na poslední chvíli uhnula a ohnala se hasicím přístrojem, ale útočník byl rychlý. Nepřirozeně rychlý, vyhnul se každému jejímu úderu i kopu. Sám se jenom šíleně smál a téměř neútočil. Vyčkával. Hodiny začaly znovu odbíjet. Walter se zarazil a zdálo se, že se zaposlouchal do zvuku hodin, jako kdyby šlo o tu nejsladší melodii andělských trubadúrů. Teď nebo nikdy!

Jenny se rozpřáhla a vší silou opsala s hasicím přístrojem půlkruh. Ozvalo se chrupnutí a na dívčinu tvář dopadla sprška krve. Před ní ještě vteřinu stálo bezhlavé tělo, zatímco hlava se kutálela ke schodům. Jakmile zmkla ozvěna pádu bezhlaveého těla Waltera Lynche, dům opět zalilo ticho. Dveře zavrzaly a se skřípěním se otevřely. Venku se rozednívalo.

Odehráno v: Praha (Okres: Praha)