Folklore: The Affliction

hodnoceno 9x (Seznam vlastníků)

Dobrodružství začíná aneb jak jsme se vyvětvili (bez spoilerů)

Autor: gwendoneth | 4 hodiny 0 minut | 30.6.2021 | 3

Hra: Folklore: The Affliction

Hráči: Golom, gwendoneth

Sešli jsme u kostela na rozcestí a tvoříme skutečně prapodivnou skupinku dobrodruhů. Lovec čarodějnic si říká Bič Boží a odmítá nám sdělit své pravé jméno (pokud jej tedy matka skutečně nepojmenovala takto...). Hraničář Havranpírko je zabalený do čehosi chlupatého a vypadá jako medvídě. Postarší archeolog si říká Indy Jones prý je učenec, ovšem většinu času kolem sebe máchá bičem. Vedení kroniky naší výpravy jsem se ujal já, nejvzdělanější ze skupiny mistr alchymistického řádu Ibn Síná.

Z kostela se ozývaly podivné zvuky. Bez váhání jsme vstoupili, byť Bič Boží se před tím ještě pokřižoval. Zdroj oněch zvuků jsme identifikovali rychle – u oltáře se krčil maličký správce obstoupený bandou trhanů. „Kde je ten poklad, dědku,“ řvali a chystali se staříka zmlátit. Než jsem stihl cokoli udělat, ozvalo se „Ve jménu Božím, zadržte!“ a mezi trhany a dědulu se postavil Bič Boží. Trhani se od správce obrátili na Biče, ale nevypadalo to, že by ustoupili od záměru dnes někoho zmlátit. V tom okamžiku Bič hodil směrem k východu hrst blyštivých stříbrňáků. Tu bandu odhadl skvěle – vrhli se po penězích jako psi po kosti a brzy se zvenku začaly ozývat zvuky jejich vzájemné potyčky. Nás i dědka nechali v každém případě na pokoji. Správce, který už se asi v duchu loučil se životem, nám se slzou v oku poděkoval za záchranu, ale místo odměny před nás bez varování vysypal z pytle jakousi nechutně páchnoucí hromadu masa a srsti. Pro Biče, který stál tomu hnusu nejblíže, a pro archeologa to bylo moc a oba se na místě pozvraceli, takže to v kostele začalo páchnout ještě víc. Chvíli to vypadalo, že se teď pozvrací správce, ale nakonec nutkání překonal pověděl nám, že tahle hrouda masa měla ještě v tomto stavu tendenci se hýbat a měnit tvar, dokud z ní nevytáhli jakýsi kámen. Zároveň se prý na severu množí útoky vlků. Místní kněz se prý vydal na sever do Ostelinku, aby celou záležitost prozkoumal, ale dosud se ani nevrátil, ani o sobě nedal vědět. Byli bychom ochotni se vydat na sever po stopách ztraceného kněze a s celou záležitostí pomoci? Když jsme souhlasili, dal nám každému stříbrňák zálohy, povolil nám prohledat sklepení kostela a ponechat si cokoli užitečného a zapůjčil nám kostelní drožku, která nám měla urychlit cestu. Ve sklepě jsem našel šikovný nůž a léčivý kámen – nůž jsem si ponechal a kámen dal Bičovi, kdyby se mu zase chtělo zvracet. Zle se na mě podíval, ale kámen si vzal. 

A tak jsme se vydali na sever. Cesta vedla přes městečko Waylin’s Point, kde jsme se zastavili v místní hospodě. Mí druhové se okamžitě dali do popíjení, já, jelikož Alláh alkohol zapovídá, jsem si v koutku zapálil svou cestovní vodní dýmku. Po chvíli se u mého stolu objevil člověk, který také vypadal, že je v této zemi cizincem. Když jsem se s ním podělil o dýmku, zeptal se mě šeptem, jestli také mířím na Ostrov kostí a také jsem přijel na soutěž. Postupně jsem z něj dostal, že se na Ostrově kostí koná jakási tajná lučištnická soutěž a vítěze čeká sláva i bohatství. Zrovna když jsem přemýšlel o tom, že se na tenhle Ostrov kostí budu muset zajet podívat, vpadla do hospody udýchaná žena a zamířila si to přímo k Bičovi. „Pomozte, prosím ... tržiště ... nemrtví! Všechny nás pobijí!“

Všichni čtyři jsme se bez váhání zvedli a běželi jsme ven směrem, kterým ukazovala ta nešťastnice. Při pohledu na tržiště nám zježily všechny chlupy na těle – všude kolem stánků se krčili vyděšení měšťané a mezi nimi se potácely oživlé kostry a ghúlové. Bylo nám hned jasné, že měšťané, kterým se doposud nepodařilo z tržiště utéct, jsou ztraceni, ale pobitím těch potvor snad zachráníme alespoň zbytek města. Byli jsme ale pořád daleko a ty potvory před našima očima rozsápaly pět měšťanů – jako by se nám vysmívaly. Jelikož můj stůl byl v koutě blíže u vchodu, běžel jsem první. Povšiml jsem si mladého chlapce přikrčeného za stánkem kousek od jedné z koster. Na rozdíl od ostatních měl tenhle hoch kuráž, v ruce držel řeznický nůž a zjevně se chystal na nemrtvého vrhnout. To by ovšem byla jeho smrt... Jen letmo jsem se rozhlédl, jestli se nestihl kolem vytvořit dav čumilů, a pomocí prastarého rituálu jsem za kluka vyvolal vlastního kostlivce. Na můj pokyn pak kostlivec kluka jediným rychlým úderem uspal a odtáhl do bezpečí. Moji přátelé se mezitím statečně pustili do přesily nemrtvých. Archeologovi se podařilo bičem zadržet kostlivce, který se sápal po ženě přikrčené za pultíkem na druhé straně tržiště, sám při tom ale utržil několik šrámů. Koutkem oka jsem sledoval podivný styl boje Havranpírka, který se vždy přiblížil k nemrtvému a praštil ho sekerou, a zatímco byl jeho nepřítel krátce dezorientován, sklonil se k zemi, cosi tam provedl a poodskočil pryč. Nevím, co to bylo, ale když se pak nemrtvý vydal za ním, tak se na místě, kde se před tím Havranpírko sklonil, zapotácel a zaskučel. Bič střílel z kuše po ghúlech, ale až příliš brzy na nás volal, že mu docházejí šipky. Podařilo se mu ale doběhnout k ženě a odnést ji stranou do bezpečí. Pak už to byla jen řež na život a anihilaci. Poslední kostlivec mezi námi explodoval a málem nás vzal všechny s sebou – měl jsem to tušit a své společníky varovat. Nakonec jsme ale všichni přežili a městečko bylo v bezpečí. Indy Jones, jako správný archeolog, mezi kostmi dokonce objevil hromadu blyštivých stříbrňáků, které mezi nás rozdělil. S oběma zachráněnými měšťany jsme se vydali k místnímu ranhojiči, kde jsme se museli nechat ošetřit i my – a ten vydřiduch si za to vzal většinu peněz, které jsme našli u nemrtvých. Nebýt nás, měl by teď na prahu ghúla, ale o nějakém vděku nechtěl ani slyšet. 

Uzdravení jsme se vydali na cestu do Ostelinku. Zrovna jsem přemýšlel, jak svým druhům naznačit, že bychom si mohli udělat zajížďku na Ostrov kostí, když se před námi objevilo rozcestí a Havranpírko zvolal „Jedeme rovně! Ostrov kostí je jen kousek, a strážný mi v hospodě říkal, že jim směrem k ostrovu z vězení utekla banda dezertérů a že je za jejich dopadení tučná odměna!“ Ukázalo se, že na ostrov chceme kromě Biče všichni. Tedy, Bič by tam chtěl také, kdybych mu řekl o té soutěži, ale to si zatím nechávám pro sebe – ve třech jsme Biče snadno přemluvili, stačilo se zmínit, že by mezi těmi uprchlými vězni mohla být nějaká čarodějnice.

K dokům jsme dorazili právě včas. Dva z uprchlíků už stáli na lodích a další dva se pohybovali po molu. Bohužel se nám k nim nepodařilo připlížit – vinou mých baněk a lahviček, které se v tom nejnevhodnějším okamžiku převalily v kasách mého pláště a zacinkly! Čtyři dezertéři se ukázalo být mnohem tužšími soupeři než tlupa nemrtvých, ale nakonec jsme je s vypětím všech sil udolali. Ovšem pokračovat dál nebylo v našich silách. Na pokraji smrti a naprostého vyčerpání jsme vyšplhali do drožky a vrátili jsme se zpět do Waylin’s Pointu, kde nás alespoň přivítali jako zachránce a hrdiny. 

Teď odpočíváme u felčara, který nadále trvá na tom, že chce zaplatit. Zítra budeme pokračovat dál a snad už opravdu dojedeme do Ostelinku.    

Odehráno v: Praha (Okres: Praha)