Arkham Horror

hodnoceno 1147x (Seznam vlastníků)

Arkham Liga 2 - 2. kolo

Autor: Thales | 2 hodiny 15 minut | 13.3.2011 | 2

Hra: Arkham Horror

Hráči: Darrog, Kerigenne, Thales a 1 neregistrovaný

Prastarý:

Počet vyšetřovatelů:

Výsledek:

Hra druhá - Požehnaní vrací úder

Prolog

"Ahoj, tak jsme sehnali čtvrtého. Co? Jo, jasně v deset u metra. Fajn, zatím." mladík odložil telefon a bezděčně si znovu prohlížel dva prokleté předměty. "Alespoň nezmrzneme..." povzdechl si.

Kapitola I.

Bůh s námi...

Od podivných událostí minulé zimy se život vracel pomalu k normálu. Arkham bylo zase jednou obyčejné místo utopené uprostřed kopců a lesů Massachusetts. Noviny otiskly pár zmatených článků, které byly všeobecně považovány za kachny sepsané z nedostatku důležitých událostí a lidé rychle zapomněli. Ne však všichni. V jistých kruzích způsobilo dění v Arkhamu pozdvižení a o městečko se začínaly zajímat skupiny všemožných přesvědčení i cílů. Jedním z nich byl i Harvey Walters, který rychle našel způsob, jak přijet jako profesor do Miskatonické univerzity. Rychle si uvědomil, že své cíle může sdílet hned s několika lidmi, které v budovách univerzity potkával během svého krátkého působení ve městě.

Seznámil se s mladou pracovnicí Mandy Thompsonovou, která poslední rok strávila výhradně výzkumem prazvláštních archeologických i jiných pramenů, které ji vedly k cestě, z níž není návratu, pokud je člověk sám. V knihovně poznal místní sestru řádu Mary, která hledala v univerzitních knihách odpovědi na své nezodpovězené otázky ohledně záhadných událostí a chování místních, jakož i oporu vlastní víry. A posledním, koho profesor Walters zahrnul do svého plánu, byl lékař místní nemocnice, který se na katedře medicíny až moc často ptal na podivná úmrtí a původ nevysvětlitelných zranění svých pacientů. Harvey si všechny pozval na odpoledne do svého kabinetu zavaleného vybranými spisy, svitky a všemi stopami, které se mu společně s ostatními podařilo shromáždit. Dnes večer odhalí závoj bezedné hrůzy, do níž musí společně hledět, aby zachránily Arkham, ale i sami sebe.

"A co má být jako tohle?" podivovala se Mandy nad podivným vzhledem rohu a vedle položené lucerny.

"To bereme sebou, vše Vám vysvětlím, hlavně rychle, než se začne stmívat." odsekl spěšně Walters a balil si potřebné svitky do cestovního batohu, který mu přinesla. Mandy tedy jenom pokrčila rameny a oba předměty vložila do svého batohu.

Na druhé straně místnosti už několik minut hovořil doktor Lee se sestrou. Vyprávěl jí o práci v nemocnici a o zoufalé bezmocnosti, kterou zažíval u posledních případů. Nevysvětlitelná zranění a všudypřítomná smrt mu sebrala za poslední dny hodně psychických sil, stejně tak Mary dlouho v knihovně přemýšlela o své úloze na světě a o smyslu její víry. Když lékař domluvil, pousmála se na něho.

"Víte, Vincente, nevybral jste si lehkou práci. Není to ani tolik práce, jako spíš poslání. A namísto toho, abyste nad smrtí pokrčil rameny, stojíte tady dnes v tuhle hodinu s námi, skupinou velmi nepravděpodobných spojenců, kteří chtějí pomoci více, než lidé za okny této pracovny vůbec tuší. A to o Vás něco vypovídá, Vincente. Jste dobrý člověk."

"Děkuji Vám, sestro. Možná bych měl chodit do kostela častěji." oplatil úsměv doktor. Oba pocítili zvláštní úlevu, jakoby jim spadlo něco těžkého z hrudi a rychle se jim vracela síla ztracená v posledních dnech. Oba otočili hlavu k oknu, když jim tváře pohladilo teplo náhlého paprsku zapadajícího slunce, které se naposledy prodralo večerním šerem. Možná to bylo znamení.

Kapitola II.

Arkham procitá

Večer byl příjemně teplý, což tvořilo ostrý kontrast s tichem prázdných ulic města. Každopádně vyšetřovatelé nepociťovali strach. Walters měl pravdu ve svých předpokladech - zvláštní okna, nebo snad lépe průchody či brány, jejichž okraje se rozpínaly a zase stahovaly v rytmickém pulzujícím vlnění jako neklidný plamen svíčky, byla přesně tam, kde jejich výskyt profesor předvídal. Při bádání ve spisech také našel prastarou formuli, kterou se dal takový průchod do jiného, neznámého a především nepřátelského světa zavřít. První tři nalezené brány se zacelily navždy uzamčené pečetí prastarého symbolu, jehož původ překračoval prostor i čas, jak jej známe na Zemi.

Jenom Mandy se trochu ošívala, protože dva předměty, které jí dal Harvey s jasnými pokyny, jí způsobovaly dost těžkostí. Ten zvláštní roh dala na cestu doktorovi, kterému se náramně zalíbil, ale ta hloupá lucerna jí zůstala. Jakoby nestačilo, jak vypadá, ale chvilku byla těžká, chvíli lehká, jednou v rukách pálila, zatímco podruhé ji sžírala mrazem. Navíc se toho krámu nešlo zbavit. Kdykoliv měla tendenci ji upustit, či jenom položit, rozbolela se jí hlava, jako kdyby se chtěla rozskočit. Naštěstí jí Walter naučil nějaké prazvláštní říkadlo, které bolest rychle zahnalo. Přesto Mandy věděla, že jak se naskytne příležitost, s velikou radostí se toho proklatého předmětu zbaví. Její úvahy o smyslu předmětu přerušilo tlumené chroptění ozývající se zpoza rohu budovy. Skočila do stínu a vytáhla dýku.

Na druhé straně města v ulicích poblíž budov Miskatonické univerzity stála skupina stvůr, jež doprovázely odpornou a slizkou bytost, které z pokřivené tlamy se mu houpal mohutný jazyk, ze kterého odkapávala krev. Bytost čenichala, pokud se dá říct, že měla čich a svým jazykem házela ze strany na stranu. Prudce se otočila ve chvíli, kdy vyšlehl záblesk vprostřed skupiny, která stála za ním.

"Tak jdeme na to!" kývli na sebe Mary s Harveyem a vyběhli vstříc děsivému seskupení. Mary vychrstla spršku svěcené vody po tváři, která se k ní rychle blížila. Jakmile se kapky vody dotkly monstra, zapištěla a složila se k zemi, kde sebou házela a bezmocně škubala končetinami. Další se vypařila po vyslovení magické formule, kterou Harvey hřímal do jarní noci. Než se temná bytost s odporným jazykem stačila rozhlédnout, byl její doprovod mrtvý, nebo k tomu alespoň neměl daleko. Profesor upřel pohled na kreaturu a zakřičel poslední zaklínadlo. Za příšerou se otevřela průrva vedoucí do jiné dimenze a bytost vtáhla dovnitř. "To bychom měli..." oddechoval Harvey a pot mu stékal po čele.

Kapitola III.

Východ slunce

Čtveřice se s koncem noci sešla znovu v místnosti univerzitní budovy. Všichni byli unavení, špinaví, ale šťastní. Dnes večer se jim podařilo něco výjimečného. Něco, o čem se nikdo nedozví. Město se pomalu probouzelo do rána a lidé vstávali jako každý pracovní den, za svými všedními starostmi a prací. Nikdo neměl ani tušení, že během jejich neklidného spánku se čtveřice vyšetřovatelů pustila do křížku se silou přesahující jejich chápání. Čtyři vyčerpaní lidé tak seděli mlčky a dívali se z okna, jak pomalu noc předává vládu světlu a město se probouzí. Nikdo nepromluvil. Nemusel. Všichni chápali, že dnešní večer je spojil navěky.

Epilog

"Já to zavřel! Já to zavřel!" vyskočil radostně hráč a ostatní se přidali k jásání. "A pak, že to nepůjde!" zasmál se druhý. Takhle rychlou hru nikdo z nich už dlouho nezažil. Téměř, jako kdyby nad nimi hra držela ochrannou ruku při údržbě požehnání i při tažení karet mythosu a setkání. Nebo nad nimi drželo ochrannou ruku něco jiného? To se čtveřice hráčů nikdy nedozví, protože stejně jako pro jejich vyšetřovatele, je to otázka mimo lidské pochopení.

Odehráno v: Praha (Okres: Praha)