7th Continent, The

hodnoceno 88x (Seznam vlastníků)

Nenasytná bohyně vrací úder

Autor: gwendoneth | 3 hodiny 0 minut | 1.9.2019 | 0

Hra: 7th Continent, The

Hráči: Golom, gwendoneth

Kletba nenasytné bohyně – den čtvrtý (deník dr. Frankensteina pokračuje; PLNÉ SPOILERŮ pro sénář Voracious Goddess)

Asi jsem nakonec přece jen musel usnout. Kletba nenasytné bohyně nás dostihla. Nevím jak je to možné, ale probudili jsme se na malém ostrůvku, kde jsme před pár dny začínali naši výpravu, bez Adama a bez všeho vybavení. Zůstaly jen noční můry, fragment starého pergamenu s mapou a tento deník, který je naší společnou pamětí.

Jak rád bych z tohoto prokletého místa odjel jednou provždy. Ale tuším, že dokud ji nějak neusmíříme, bude nás nenasytná bohyně pronásledovat kamkoli, a nakonec bude naší zkázou.

Zbývá jediná otázka: z tohoto ostrova nevede jiná cesta než ponorkou. Vrátila se na své místo stejně jako my? Rychle jsme prohledali všechna důležitá místa na ostrově – a našli vše tak, jako bychom tu nikdy předtím nebyli. Nakonec i tu ponorku, před níž jsem ještě stihl znovu stvořit Adama. Jen on na své jméno neslyší … musím si neustále připomínat, že tohle není ten Adam, který nám pomáhal ještě včera.

Po pečlivém prostudování mapy jsme se rozhodli vyplout tentokráte přímo k severu. To byla cesta, kterou nám mapa ukazovala a které jsme si, v neznalosti vzájemného postavení zdejších ostrůvků, dříve nepovšimli.

K našemu překvapení jsme se nevylodili na okraji tropické džungle. Zdejší krajina připomínala spíše severoevropský les. Vysoké smrky a borovice a poprašek sněhu. Sotva jsme učinili pár kroků, strhla se sněhová vánice. Závěje značně ztěžovaly náš pohyb, přesto jsme se vydali k severu, hledat místa, vyznačená na mapě. Opět jsme začínali mít hlad, ale navzdory mnohým stopám jsme nenašli ani jediné zvíře.

I v hlubokých sněhových závějích se nám podařilo nalézt mohylu i sochu vyznačené na naší mapě, ale nikde jsme nenašli nic užitečného. Doufali jsme v druhé oko či jiný předmět, který by bylo možné obětovat nenasytné bohyni. A stále nebyla nikde žádná zvěř. Nakonec jsme, zcela vyhladovělí, nalezli kozu. Už se neptám, kde se tady ve sněhové vánici a naprosté pustině vzala zdravá a vypasená koza… I když to vypadalo, že je koza ochočená a půjde s námi, upekli jsme si ji na ohni. Hlad byl příliš velký. Spolu s kozou jsem nalezl jakési prapodivné vajíčko. Tvor uvnitř je zcela jistě živý, ale zatím se mu na svět nechce (upřímně se mu ani nedivím). Vajíčko teď nosím s sebou a zahřívám. Snad mi brzy vydá své tajemství.

Jen pár kroků za sochou končily všechny cesty vysokou skalní stěnou. Nezbývalo, než šplhat. Snad i díky posilnění kozím masem se nám to podařilo a s úlevou jsme na chvíli usedli na hranu srázu a hleděli dolů. Sem už jsme se kdysi dívali. V době před pár dny, která se nám zdá být jiným životem.

Tady jen o kus dál je rozpadlá svatyně. Zítra jdeme pro oko. Snad pro obě oči. A pak další pokus o usmíření bohyně. Teď už jen lov a spát. Ne, nepřekvapuje mě, že tady, v tropické džungli, kolem nás stále zuří sněhová vánice.

V noci bude hlídat Adam. Už na své jméno slyší.  

Odehráno v: neuvedeno