Braňte limes romanus!

Autor: Shark | 4.10.2021 | 13

Za vlády císaře Traiana dosáhla římská říše největší rozlohy ve své historii. Jeho nástupce Hadrianus si však uvědomil, že některé pohraniční oblasti jsou obtížně bránitelné. Aby tuto situaci vyřešil ku prospěchu celého impéria, rozhodl se určitá území vyklidit a nově ustanovenou hranici zajistit systémem opevnění. A jak mohlo budování takového díla vypadat? To se vám pokusí z jednoho možného úhlu pohledu zprostředkovat tato recenze.

Hadrianův val se řadí mezi hry typu „flip and write“, kdy budete na základě možností, jež vám nabízí karty, zakreslovat do dvojice záznamových listů, abyste dosáhli co nejefektivnějšího využití všech zdrojů. Hraje se celkem na šest kol a komu se podaří objevit nejúspěšnější bodonosnou kombinaci, stane se vítězem.

Herní materiál

Samotná krabice vás zaujme nejen působivou ilustrací, ale rovněž svou hmotností. Po jejím otevření však zjistíte, že na ní mají největší podíl dva 200listové bloky se záznamovými archy, do kterých si budete v průběhu hry zakreslovat. Má to zároveň tu výhodu, že si při přenášení této hry můžete odtrhnout potřebný počet listů a zbytek nechat doma, aniž by tím funkčnost hry utrpěla.

Zbývající materiál je již vzhledově skromnější a tvoří ho sedm balíčků karet, dřevěné figurky, skládací kartonové desky a samozřejmě pravidla. Grafické stránky hry se ujal Sam Philips, jehož výtvarný rukopis můžete nalézt rovněž na hře Nájezdníci ze Skýtie, která vstoupila na český trh spolu s Hadriánovým valem. Na rozdíl od Nájezdníků, kde se to kresbami jen hemží, se však u této hry budete muset spokojit s minimem – vedle obrázků (celkem šesti) římských velitelů a piktských útočníků na rubech karet jsou to obrázky zdobící záznamové listy.

Karty ve hře jsou dvojího druhu – karty osudu a karty hráčů – a oba zahrnují efekty, jež se aktivují v různých fázích hry. Dolní části karet osudu dominuje souhrn zdrojů, jež hráči získají na začátku kola. Uprostřed se nachází dvě pole, která se používají při aktivaci některých staveb na záznamových listech (konkrétně trhu a gladiátorského ludu) a konečně nahoře informace o útoku divokých Piktů, k němuž dochází na konci kola.

Každý hráč má pak vlastní balíček 12 karet. Obsahově jsou balíčky stejné, liší se pouze portrétem velitele na rubové straně. V horní části každé karty je uveden dlouhodobý cíl, tedy možnost získání bonusových bodů na konci hry, vlevo dole zdroje, jež hráč získá, pokud si tuto kartu zvolí jako vyhlídku (viz dále) a konečně dvě pole, která se používají při interakci mezi hráči.

Obyvatelé římské Británie jsou ve hře reprezentování dřevěnými figurkami: černými vojáky, tyrkysovými staviteli, žlutými civilisty a fialovými služebníky. Kromě nich zde najdete ještě šedé dřevěné kvádříky surovin, jenž zpravidla zastupují stavební kámen, případně pak obecně definované zboží.

Posledním komponentem je dvoudílná deska pro každého hráče, k níž přikládá své cíle. Kromě toho je na nich uvedeno, jak silný bude závěrečný útok Piktů a jak vysoká bude odměna za jeho odražení.

Kvalita použitého materiálu je uspokojivá, pouze u karet může časem docházet k drobným oděrkám.

Pravidla jsou napsána srozumitelně, ale vzhledem k vysoké komplexitě hry nemusí být pochopitelná hned na první přečtení. Svůj díl při vytváření české verze odvedl i tiskařský šotek, jemuž se podařilo zafušovat do některých obrázků. Na straně 9 vám asi rychle dojde, že u střední sýpky má být černá skvrna na bílém kolečku. U trhu na straně 13 už možná budete dumat, proč postavený trh nemá začerněné příslušné pole, ale zato je začmáraný symbol zboží ve druhém sloupci, což se v pravidlech nepožaduje. Srovnání s anglickým originálem však ihned odhalí, že zmíněný černý flek se v české verzi posunul níže, než by měl být.

Herní mechanismy a průběh hry

Ve hře samotné se ujímáte role římského velitele, jemuž byl svěřen do správy jeden úsek Hadriánova valu spolu s příslušným územím. Vaším úkolem tedy bude nejen zdokonalovat jednotlivé úrovně opevnění, ale také budovat vnitřní infrastrukturu a podporovat jednotlivé vrstvy romanizované společnosti. Na konci roku se ukáže, jak dalece jste uspěli, protože budete čelit nájezdům piktských válečníků, které budou tím nebezpečnější, čím déle bude Británie pod římskou nadvládou.

Při plánovaní svých akcí musíte věnovat pozornost především záznamovým listům (označovaným jako levý a pravý), představujícím pomyslné srdce hry. Na levém listu je zachycen samotný systém opevnění a s ním spojená obranná infrastruktura, stejně jako stupnice čtyř vlastností, o jejichž co nejvyšší stupeň budete usilovat: sláva, zbožnost, udatnost a disciplína. Pravý zahrnuje jeho zázemí a reflektuje jak různé vrstvy římské společnosti, tak prostor, jejž obývají.

Figurky obyvatel budete v průběhu hry používat, aby vám přidělený úsek opevnění co nejvíce zvelebovali a přispívali jak k samotné obraně, tak i k rozvoji příslušné oblasti. A právě díky tomuto nasazení někdy vznikají pozoruhodné řetězce událostí, které dohromady propojují figurky, vlastnosti a jednotlivé oblasti na záznamových listech.

Můžeme si to ukázat na konkrétním příkladu: jak se bude váš úsek opevnění rozrůstat, budete získávat slávu a díky ní i civilisty, kteří se budou uchylovat pod vaše ochranná křídla. Tím pádem je můžete začlenit do fungování místní komunity a udělat z nich třeba obchodníky, kněze nebo patricije, kteří vám díky rozvoji příslušné vrstvy budou poskytovat potřebné služebníky, stavitele a vojáky, které zase upotřebíte při budování opevnění atd.

A jak to funguje v řeči herních mechanismů? Na začátku každého kola se otočí karta osudu, v jejíž dolní části jsou uvedeny figurky a suroviny, které dostanou všichni hráči pro dané kolo k dispozici.

Dále si každý hráč dobere dvě karty ze svého balíčku (v průběhu celé hry se proto dostane na všechny tyto karty). Jednu z nich si položí pod svou desku jako dlouhodobý cíl, který mu na konci hry může přinést další body. Druhá bude představovat plán (vyhlídku) pro daný rok a poskytne mu další figurky a/nebo suroviny, stejně jako určité zboží a část mapy (viz dále). Kromě toho může hráč v průběhu hry získat efekty, které mu poskytnou další figurky nebo suroviny.

Od tohoto momentu se každý sám za sebe pokouší „vytřískat“ z těchto zdrojů co nejvíce. V praxi to vypadá tak, že za cenu uvedenou ve figurkách a surovinách se snaží získat další suroviny, figurky nebo body vlastností. Provádí se to tím způsobem, že se na záznamových listech zabarvují bílá políčka, přičemž žádoucí je využívat hlavně ta, jejichž zabarvení něco dalšího přinese. Pokud postupujete dostatečně šikovně, může se vám podařit spustit kaskádový efekt, kdy z každého začerněného políčka získáte nějaký benefit. Cílem je co nejefektivněji proinvestovat veškerý dřevěný materiál, protože do následujícího kola si nic nemůžete ponechat.

Při tomto procesu je však třeba mít na paměti, o jaký typ políček se jedná. Některá políčka je třeba zabarvovat v předem daném pořadí (zleva doprava nebo shora dolů). To je případ zejména samotné pevnosti a dalších s ní spojených struktur (hlídek, hraničních kamenů, valu apod.).

U jiných políček je třeba mít nejprve postaven nějaký další prvek. Například pro budování staveb jako jsou hotely, dílny a cesty je nezbytná příslušná infrastruktura (odpovídající částem pevnosti). K postavení střední prefektury musíte mít zase vrstvu obchodníků na určitém stupni, stejně jako potřebujete mít dostatečně silné patricije, abyste disponovali efektivní sítí diplomatů.

U oblastí na pravém listu platí, že s výjimkou stupnic občanů můžete daná políčka vesměs zabarvovat v libovolném pořadí, předpokladem je ale právě dosažení určité hodnoty na těchto stupnicích. Například trh nabízí celkem osm zabarvitelných polí s potřebnými hodnotami trhu od 4 do 9. Klidně můžete jako první zamalovat pole vyžadující trh na devítce (protože vám to vedle bodu slávy navíc přinese i jednu figurku), je však otázka, zda se to vyplatí.

A konečně nelze zapomenout na to, že určité akce je možné provést pouze jednou za rok, řečí pravidel tedy jednou za kolo. To se týká například uspořádání představení v amfiteátru, schvalování vyhlášek nebo výcviku stavitelů na vojáky. A takové fórum, jež vám umožňuje vyměnit dvě libovolné figurky za jinou, lze aktivovat maximálně čtyřikrát za hru, ale ne častěji než jednou za kolo.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se hráčům může jevit často výhodné určité prvky upřednostňovat, zatímco jiné budou zanedbávat. Například u stupnic občanů byli v našich partiích nejvíce žádáni diplomaté (jejich stupnice nabízí na 8 polích z 9 nějaký bonusový zisk) a obchodníci (ti sice dávají zisk pouze na 6 polích z 9, ale růstem jejich stupně se jednak rozšiřuje možnost prodat zboží na trhu, a současně se otvírá možnost stavět prefektury). Kněží a úředníci sice mají na všech svých polích až na jedno bonusy, ale hráčům nepřišly tak zajímavé jako u předchozích vrstev. Úplně na chvostu pak skončili účinkující, jež představovali poslední volbu ve chvíli, kdy hrozilo propadnutí civilistů. Z dalších možností na pravém listu si hráči vedle trhu a prefektur volili hlavně diplomaty a průzkumníky, ostatní stavby a aktivity nechávali zpravidla bez povšimnutí.

A tím se dostáváme k otázce spoluhráčů. Upřímně řečeno, po většinu partie jako by vůbec neexistovali. Význam pro vás totiž mají jenom ti, kteří sedí bezprostředně vedle vás, a to pouze ve dvou případech. Jednak si od nich můžete překreslit mapu, kterou mají na aktuální kartě vyhlídky (za což jim dáte svého vojáka), nebo jim můžete prodat své zboží (a dát jim jeho kvádřík).

Ve chvíli, kdy už nikdo nemůže nic použít (buď už veškeré prostředky zužitkoval, nebo je má v takové kombinaci, že ji nemůže uplatnit), dochází k útoku piktských hord. V závislosti na kole a stupni obtížnosti (na výběr je celkem ze tří) se otočí určitý počet karet osudu. Ten může sahat od 1 karty na všech stupních v prvním kole po 12 na třetím stupni v kole posledním. Na každé kartě osudu je v horní části uvedený směr, kterým daní Piktové útočí. Na záznamovém listu tomu odpovídají sekce pro levou, prostřední a pravou kohortu. Kohorta obsahuje celkem šest políček a každé z nich dokáže odrazit jednu kartu, jestliže je zabarvené. Útok, který projde, má za následek nevoli, jež má negativní vliv na závěrečné skóre. Ale nezoufejte – pokud si nakloníte úředníky, vybudujete lázně a rozhodíte nějaký ten úplatek, dá se leccos zamést pod koberec. Stejně tak vám při odvracení piktských nájezdů mohou pomoci vhodně umístění diplomaté nebo modlitba v chrámu.

Po šestém kole hra končí a je čas na závěrečné bodování. Celkové skóre tvoří součet hodnot všech vlastností, plus bonusové body za splněné cíle, mínus postih za nahromaděnou nevoli. Kdo dosáhne nejvyššího počtu bodů, stává se nejúspěšnějším římským velitelem a tím pádem i vítězem celé hry.

Jak hrát Hadriánův val?

Když jsem si pročítal pravidla této hry, zaujala mě téměř nepřeberná škála možností, které hra nabízí. Rovněž tak na mě udělala dojem provázanost jednotlivých mechanismů a to, jak tematicky se tyto mechanismy dají interpretovat. Když jsme se ale pustili do vlastního hraní, začala se mi hra jevit v jiném světle.

Pokud se budeme držet pokynů v pravidlech, měla by hra vypadat tak, že si každý hraje sám za sebe, a jakmile všichni skončí s vyplňováním listů v daném kole, vyhodnotí se útok Piktů a hraje se dál. Ale když se na tento způsob hry podíváte v praxi, začne vám možná připomínat psaní testu ve škole. Každý se sklání nad svým papírem, žmoulá tužku, občas se zahledí prosebně nahoru či zakleje, protože si uvědomil, že něco šlo provést lépe. A nechybí ani více či méně skryté pohledy k sousedům, jež mohou být motivovány jak povolenými herními mechanismy, tak snahou opsat (či spíše obkreslit) lepší řešení. A stejně jako u testu by bylo žádoucí, kdyby výsledek někdo zkontroloval. Ovšem vedle časové náročnosti může představovat problém i odhalení chyby, resp. nemožnost dopátrat se, kdy přesně k ní došlo a jak moc se jedná o stav, který lze vrátit zpátky.

Vyplňování listů je kapitola sama pro sebe. Velmi snadno se vám stane, že jedni budou se svými akcemi hotovi relativně brzy, zatímco dalším to bude trvat. Vedle extrémně dlouho přemýšlejících hráčů jde zejména o ty, kteří se budou potýkat s ne právě nejjednoduššími pravidly. Snad u žádné hry jsem neměl takový pocit nůžek, jež se doširoka rozvírají mezi rychleji a pomaleji chápajícími hráči. Abychom časovou náročnost alespoň částečně eliminovali, zkusili jsme zavést pro odehrání kola limit v rozsahu 2–5 minut. V řadě případů to zafungovalo, i analytičtí paralytici byli nuceni své uvažování urychlit, a dokonce posléze prohlásili, že se jim uvažování pod tlakem nečekaně zamlouvalo. Na druhou stranu ti, kteří měli se zvládnutím pravidel problémy, občas propadli ještě většímu stresu, a to především ve chvílí, kdy udělali chybu.

Uvedená opatření však neřeší druhé potenciální negativum, a sice prakticky nulovou interakci mezi hráči. Jak už bylo řečeno výše, ta se omezuje z celé široké nabídky možností na záznamových listech pouze na dvě akce. A zlatým pravidlem soutěživých her je, že pokud mám už něco poskytnout protihráči, mělo by mu to přinést co nejmenší prospěch. V Hadriánově valu jde o to věnovat soupeři vojáka či zboží ve chvíli, kdy pro ně nebude mít využití, a tím pádem mu propadnou. To však v praxi znamená pozorně sledovat vedle vlastní hry i průběh partie dvou dalších hráčů, a zejména si zvolit vhodné načasování. A jestliže tito lidé patří do jedné z výše uvedených skupin, opět se dostáváme do neúnosného natahování.

Proto jsme vyzkoušeli i variantu, kdy hráči nahlas říkali, co provádí. Posílil se tím sociální aspekt, protože si hráči byli náhle daleko více vědomi ostatních, a navíc mohlo snáze probíhat učení se pravidel vlastní hrou. Na druhou stranu se však ukázaly nové potíže. Především se jednalo o vyhodnocování jednotlivých akcí. Zprvu jsme se dohodli, že „tah“ hráče bude sestávat z vynaložení figurek nebo surovin na jedno políčko. Když však taková akce měla za následek zisk v podobě figurky, suroviny či bodu vlastnosti, dostali jsme se k dalšímu dilematu: zastavit „tah“ s tím, že si dotyčný musí pamatovat, co má příště získat, nebo pokračovat, dokud bude co brát, ale s rizikem, že se spustí výše zmíněná kaskáda zisků a jejich investování? Závažnějším se nakonec ukázala skutečnost, že slabší (či nejistější) hráči se snažili kopírovat kroky těch, koho považovali za schopnější. A vzhledem k tomu, že prostředky pro každé kolo jsou u všech hráčů víceméně stejné, ztratila hra na rozmanitosti a napínavosti.

Znamená to tedy, že je Hadriánův val vzhledem k výše uvedeným negativům prakticky nehratelný? Nikoli! To, co ho posouvá na úplně jinou úroveň, je sólový mód. Zatímco u řady jiných her tvoří pouze úlitbu aktuálním trendům, zde představuje plnohodnotnou součást pravidel a již na tomto místě bych chtěl prohlásit, že jde současně i o část nejlepší.

Jeho podstata je následující: v každém kole se otočí karty ze dvou dalších hráčských balíčků, se kterými nikdo nehraje. Ty představují vyhlídky imaginárních spoluhráčů. Hráč může z těchto karet získávat zboží i mapy, ale za každou takto využitou možnost se při útoku Piktů otáčí jedna karta navíc. Tento jednoduchý, ale současně dobře fungující prvek dělá z každé partie napínavou záležitost. A ve chvíli, kdy český vydavatel Tlama Games přeložil a uveřejnil pravidla pro kampaňové sólo hraní, poskočila hra o další příčku nahoru. Stručně řečeno jde v této variantě o to, že hráč staví postupně šestnáct pevností, které tvořily páteř celého Hadriánova valu. Stavba jedné pevnosti odpovídá jedné partii, přičemž v řadě případů dochází k úpravě běžných pravidel. Každá hra má současně stanovené podmínky, které jsou pro úspěch nezbytné. Jestliže se navíc podaří splnit ještě uvedenou výzvu, dostanete do další partie bonus v podobě figurek či surovin.

Ve chvíli, kdy jsem se v textu dopracoval na toto místo, jsem se zamyslel hlouběji nad otázkou, komu tuto hru nejlépe doporučit. A tehdy mě napadla i jedna z možných cílových skupin: pokud rádi hrajete deskové hry v digitální aplikaci proti umělé inteligenci, je Hadriánův val titul právě pro vás. A kdyby někdy byla vypsána anketa, jakou deskovou hru převést do digitální podoby, můj hlas by v tuto chvíli s největší pravděpodobností zamířil sem. Stejně tak bych ji doporučil i těm, kterým se momentálně nedostává spoluhráčů, či si chtějí třeba večer odpočinout a trochu si potrénovat mozek. Navíc je hra relativně nenáročná na transport – stačí vzít s sebou pár listů, krabičku s dřevěnými komponenty, jednu desku hráče a balíček karet.

Pár slov na závěr

Hadriánův val je tedy hrou, ke které se můj postoj výrazně proměňoval. Začalo to velkým očekáváním při četbě pravidel, následovaly příjemné zážitky ze sólové hry, po nich zklamání (či nesplněné očekávání) ze hry více hráčů, a nakonec opět kladné body díky dostupné kampani pro jednoho hráče. Jestliže tedy budu hledat hru po skupinu hráčů, zůstane Hadriánův val raději ve skříni. Ale pokud si budu chtít zahrát zajímavou a poutavou hru sám, pak po něm s radostí sáhnu. A to samozřejmě znamená, že si ho nechám i ve své sbírce!

Sdílet s přáteli: