Dojmy

O víkendu jsme měli možnost zasednout k Bitoku a líbilo se nám to tolik, že jsme to dohromady zahráli 4x. 

Musím říct, že je to po dlouhé době, co mě nějaké euro opravdu chytlo za srdíčko a chtěla jsem ho hrát znova a znova. Ačkoliv to působí komplikovaně, ve výsledku to zase taková hrůza není.

Začnu setupem, který byl a je šílený :D spoustu žetonů, karet, chystání hrací desky a desky hráčů… Tak samo i úklid. Tady rozhodně insert, to je absolutní nezbytnost.

Pocitově (ale opravdu pocitově) mně to přípomínalo Praga Caput Regni. Nepřehledná deska, spoustu možností, akcí a  omezený počet tahů. Mechanicky to je však něco úplně jiného. 

Co se týče vzhledu a tématu, tak vzhled… Na první pohled je to bordel, je to nepřehledné. Ale. Je to hezké. Jakmile jsem si na to zvykla, barevnost jsem si užívala. Kostky tomu dodávají naprostý šmrnc. Téma jsem z toho necítila. Respektive, cítila jsem, že jsem asi v nějaké japonské kultuře / mytologii, ale opravdu jsem si nepřipadala jako Veliký duch na Duchovní cestě. Na druhou stranu jsme si velmi rychle osvojili názvy jako karty Jókai, Bitoku, Kodama, Saké atd., takže maličký nádech Japonska byl znát.

 Nejhorší na tom všem byl jednoznačně start - šílená ikonografie, která je intuitivní tak z půlky. Také docela dost možností, kdy jsem na začátku nevěděla, co je co a co můžu a co nemůžu. Pak to ovšem sedlo a hrálo se to příjemně. 

Co mě velmi mile překvapilo, byla interakce protihráčů. Hráli jsme pouze ve dvou a mysleli si, že na tak velkém plánu se ztratíme… No, omyl. Pořád jsme si brali karty / amulety / vážky případně jsme si obsazovali políčka kostkami, předbíhali se nebo se shazovali na stupnicích u jezerního pokladu. Až na to shazování se většinou jednalo o nepřímou interakci. Nikdy jsme moc nesledovali, co ten druhý chce nebo potřebuje (výjimečně), nicméně pokud jsme to chtěli či potřebovali, tak jsme si to vzali a docela zavařili tomu druhému. Věty jako “to nemyslíš vážně" nebo “tak jako…”  či “teď jsi mi to pokazil" zněly naší hrou hodně často :D (samozřejmě myšleno s humorem, hrajeme pro zábavu). My takové hry máme rádi a naopak je vyhledáváme, takže za nás paráda. Jediné v čem to mělo nevýhodu - díky tomuto stylu hraní jsme byli hodně náchylní na AP (i když my AP hráči opravdu nejsme), jelikož pokud mi ten druhý sebral tah, který jsem chtěla / potřebovala, chvíli to trvalo, než jsem přišla, co jiného místo toho můžu udělat, aby to pro mě bylo efektivní.

Jak jsem psala, hráli jsme ve dvou a jedna hra nám trvala přibližně 60 minut. Za mě to bude ideální dvojkovka, případně max ve třech (ale rozhodně s někým, kdo netrpí AP). Ve čtyřech bych to hrát nechtěla. Vzhledem k tomu zabírání políček, amuletů atd. nebude moc možnost si tahy dopředu plánovat.

Jediné, co mě na té hře trochu mrzí je, že už teď cítím cesty, které budou vést jednoznačně k vítězství. Jakože ne že bych 100 % vyhrála, ale musím se jimi vydat, abych měla vůbec šanci. Uvidím po několika hrách, zatím mám za sebou 4 a i když to tam nějak cítím, pořád mám chuť to hrát a vím, že jsem v té hře neprozkoumala všechno.

Nakonec bych napsala, že nesouhlasím s tím, že to je “rodinná” záležitost, což se párkrát objevilo v hodnocení. Rodinná záležitost je pro mě třeba Vinohrad, Ostrov koček, Na křídlech, Neznáma planeta atd., ale rozhodně ne Bitoku. Ačkoliv se nejedná o žádné super heavy euro, pořád je to celkem komplexní euro, které bych, díky ikonografii a jakémusi “flow” hry, doporučila spíše zkušenějším hráčům a rozhodně bych to nevytáhla na pohodový rodinný večer. 

Za mě jinak naprosto super hra, a celkem mě mrzí, že takhle brutálně zapadla. Já jsem z ní fakt nadšená a to v poslední době eura moc nevyhledávám, protože mě máloco umí takhle nadchnout, že bych to chtěla hrát více jak 2x.