Android

hodnoceno 40x (Seznam vlastníků)

Android - detektivní praktiky pozemšťanů

Autor: Polylux1 | 27.4.2012 | 27

Úvod - jsem zaujatý, přesto obezřetný - první a druhé zklamání - jestli máte málo času, klidně to přeskočte, bude to ještě poměrně dlouhé

Pakliže se rozhodnu recenzovat hru Android, musím se dopředu svěřit s poměrně zásadní věcí, totiž že Kevina Wilsona, jejího autora, mám nepokrytě rád. Jeho styl mi už ve hře Descent: Journeys in the Dark, narozdíl od mnohých jiných hráčů, velmi učaroval, a hru Android jsem si chtěl koupit v podstatě už jenom kvůli jeho jménu na krabici, abych si "otestoval", či spíše s důvěrou potvrdil, že jeho tak charakteristický rukopis mi bude vyhovovat i v těchto jeho dalších počinech. Přesto, jak je mým milým zvykem, jsem si před koupí přečetl vše co o Androidovi bylo napsáno či natočeno, recenze hráčů kterým hra nevyhovovala i těch jež se do ní zamilovali, abych si pokusil zformovat vlastní názor dopředu, a neutrácel případně peníze zbytečně za něco co mi pak nebude vůbec vyhovovat.

A věřte, že to byla práce obtížná, neboť se za ty čtyři roky od jejího vydání deskoherní společnost nezvykle příkře polarizovala na vášnivé zastánce i odpůrce. V určité míře však totéž vždy vyvolával i již zmíněný Descent, který mne s každou další partií přesvědčuje o tom že jde o dílko vpravdě mistrovské. Takřka historická zkušenost i výhodná sleva v londýnském Orcs Nest tedy nakonec rozhodla, že právě Android bude dalším přírůstkem mé deskoherní sbírky. Vyznav se ze své subjektivity, jež je však nezbytná při hodnocení každého uměleckého díla (jakým desková hra bezesporu je), přesuňme se rovnou k jádru věci: je tato hra dobrá?

Zprvu se tak nezdálo, popravdě první partie byla neuvěřitelně otravná, zdlouhavá a nedohraná. Drobných pravidel je ve hře skutečně poměrně hodně, textu na kartách výrazně víc než v jakékoli jiné hře co znám, setup, i pro dva hráče, až nekonečně dlouhý ... "ale co, příště to bude lepší", řekl jsem si. Znovu jsme to rozbalili druhého dne, abychom zkrátili "tonutí" v pravidlech vybrali jsme si stejné detektivy jako minule (za každého z nich se, jak se dozvíte později, hraje úplně jinak), a dle rad na internetových fórech jsme si předčítali všechny příběhové texty na kartách, abychom se naplno vžili do atmosféry. Nechci vás dlouho napínat, druhá hra byla ještě výrazně otravnější než ta první.

"To přece není možný", děl jsem nechápavě sípajícím unaveným hlasem, který předtím pět hodin přeříkával jímavý, ale nikterak dechberoucí příběh zkorumpovaného policisty, líčil potíže s manželkou i snahy vymanit se z existenčního sevření nejmocnějšího mafiána ve městě. "Nějaký taktický potenciál v tom je, OK, ale je to TAKOVÁ PRUDA...". Dali jsme si dva dny oddych a pak si řekli, že to ještě jednou zkusíme. Kašlu na rady na fórech, příběhy na kartách jen tak prolítneme a zaměříme se na ověřenou nejsilnější stránku Kevina Wilsona - taktiku a variabilitu. A světlo úsporné zářivky se nad mapou města New Angeles rozsvítilo potřetí ...

Námět a scénář - stručné shrnutí toho co vás v New Angeles čeká - první varování před škodolibostí soupeřů

Pokud jste se o Androida zajímali ještě před čtením tohoto článku, jistě víte, že se zde ve futuristickém světě ujímáte role jednoho z pěti detektivů, který má svých starostí dost, ale přitom je zrovna potřeba vyřešit vraždu. Podezřelých není mnoho, ale vaším soupeřem nebude jen vrah a váš zpackaný osobní život, jehož stinné stránky mají milý zvyk praštit vás chodníkem do nosu v těch nejnevhodnějších situacích. Vašimi největšími soupeři budou vaši kolegové, protože usvědčeného vraha může přivést jen jeden...

Jak se to hraje - jak je důležité míti policejní čuch - new-angeleská galérka - pohnuté osudy - co se všechno schumelí mezi dvěma kartely

Celá hra je složena ze tří hlavních prvků, jejichž vhodným namícháním se v závěru určí vítěz - nejúspěšnější detektiv. První aspekt se celkem nabízí - usvědčování vraha. Jaké zná takový new angelský detektiv metody? Tak v první řadě intuice - na začátku hry si každý tajně vylosuje jednoho z nabídky podezřelých, kterého se bude snažit usvědčit, a jednoho o němž mu instinkt říká, že bude v jádru dobrým chlapcem či dívkou. A když už bude pravý darebák unikat, bylo by fajn aspoň ostatním detektivům zabránit v destrukci tohoto nevinného lidského života křivým obviněním. Samotné vyšetřování pak probíhá tak, že detektivové putují od jedné stopy ke druhé a získané informace, ať už usvědčující či osvobozující, používají ve prospěch potvrzení svých teorií. Přímé i nepřímé důkazy, výslechy všech podezřelých, výpovědi očitých svědků či naopak jejich znevěrohodnění, alibi... to vše reprezentují různé žetonky důkazů, jež si detektivové losují vždy když prošetřují nějakou stopu, aby je pak skrytě (lícem dolů) umísťovali na referenční karty lumpů. Každý z nechvalně známých členů new angelské "galérky" má navíc své silné i slabé stránky, záběry kamer kuříkladu internetový hacker Noise bez potíží smaže, zatímco proti dvoumetrovému Vildovi, známému násilníkovi, se zase shání blbě dostatečně odvážný svědek.

V tom všem se vám pochopitelně ještě snaží zabránit vaši soupeři, neboť Android je hrou vysoce kompetetivní až zákeřnou a nikdy nedopustí aby se dva detektivové na něčem shodli. Prokazovat můžete něčí vinu i nevinu, metody soupeřících detektivů v New Angeles se často příliš neliší od metod jejich podezřelých, a heslo "Účel světí prostředky" zde nabývá jasných a mnohdy krvavých obrysů. Tenhle aspekt hry, který vyžaduje blafování, správný úsudek, ale v pravý okamžik i otevřený tah na bránu mě na Andridovi baví dost možná nejvíc.

Druhým zásadním aspektem celé hry je osobní příběh každého detektiva. Nejenom prací živ jest člověk (či jeho klon) a pokud se vám nedaří v práci ani v osobním životě, jste zralí na odpis. Každý detektiv má dva až tři unikátní příběhy, se čtyřmi možnými vyústěními - od velmi šťastného (usmíření se s otcem, nalezení kamaráda z války, podepsaný pracovní kontrakt s new angelskou policií) přes jakž takž neškodné ("OK, ty prachy si nech, ale už ti nikdy nepůjčím"), po fatální až tragické (smrt jediného přítele, zkrachovalé manželství, kompletně vykradený byt...).

Ten kdo dokáže mít úspěch v práci i doma je v boji s osudem takřka jasný vítěz, ale kdo to má stihnout všechno oběhat? Zvlášť když ti milí "kolegové" detektivové mohou směle, aby rozhodili tvou koncentraci a odvedli pozornost od tvého vyšetřování, škodit i ve věcech výsostně osobních. I když každou větu z bohatých atmosférických textů doslovně nečtete svým soupeřům (mě to bohatě stačí jen prolítnout očima a přežvýknout třemi slovy, ale proti gustu...), kazit vám váš osobní život je pro ně často snažší než by bylo fér a je to jedna z vynikajících možností soupeřům skutečně zatopit. Těžký život detektivův, a to pochopitelně ještě zbývá...

Konspirace! Co by to bylo za vraždu bez pořádnýho spiknutíčka v pozadí. To je řešeno přikládáním dílků puzzle k symbolu konspirace v samostatném oddílu hrací desky. Na jejich konci mohou být média, jednotlivé korporace, továrny na androidy, či hlavní odpůrci těchto umělých či klonovaných levných pracovních sil - agresivní organizace Human First!...no a nebo taky všichni dohromady. Přiložení náhodně losovaného dílku si můžete zvolit jako alternativu k umisťování výše zmíněných důkazů přímo na podezřelé při zkoumání libovolné stopy. Jednotlivé dílky skládačky spiknutí vám navíc přináší nikoli nevýznamné okamžité výhody, zatímco propojování jednotlivých vzájemně konspirujících organizací dohromady Vám dokáže zajistit rozhodující výhodu při závěrečném bodování. A... ano, i tady se dá více než dobře škodit soupeřům a mařit jejich plány.

Hardware - na co budem sahat a na co se budem koukat - s čím budeme plácat o stůl a s čím budem jen tak šoupat

1) Ohromný barevný plán s nezvyklou svobodou pohybu. Mezi jednotlivými lokacemi nejsou, až na jednu vyjímku, cesty, a k pohybu slouží vznášedla. Různé typy vozů uletí za jednotku času (každý detektiv jich má zpravidla 6 za den) různou vzdálenost libovolným směrem. Lokace mají různé typy (bussiness, residence, nightlife, seedy, ritzy...) a mnohé zvlášť významné lokace mají i své zvláštní a zpravidla velmi silné funkce. Jiné mají omezený přístup a k jejich navštívení buď potřebujete získat povolení, nebo vyřizováním bezpečnostních formalit strávit v podstatě polovinu drahocenného dne (tři jednotky času). Po mapě se tak budete zvesela prohánět nejen abyste následovali stopy vedoucí k vašemu potenciálnímu triumfu, ale rovněž abyste se tu a tam skamarádili s někým z univerzity, nebo třeba pouličního gangu, získat alibi pro jednoho z podezřelých, vyfasovali "raketku", která vás kmitem muší nožky přesune na libovolné místo ve městě či na přilehlé měsíční kolonii, dokonce můžete sami zosnovat něčí vraždu... a mnoho a mnoho dalšího. Navíc balíček karet událostí zajišťuje že se kolem vás doslova furt něco děje a hra vám tak dává, na to že plán sám o sobě není variabilní, ohromné množství možností co se svým tahem udělat. To je ostatně jeden ze stěžejních rysů her Kevina Wilsona a taky důvod proč na něj nedám dopustit... popravdě když jsem si hru konečně trošku zažil a spatřil její možnosti v celé nádheře, rozhýkal jsem se nadšením... ale nepředbíhejme.

2) Dva balíčky karet každého detektiva - jeden je složen ze světlých karet, na jejich rubu je váš detektiv v plné síle a pohodě, z tohoto balíčku si lížete karty vy a tyto karty vám při zahrání svým efektem pomáhají. Druhý je balíček temných karet, ten leží na plánu volně k dispozici a karty si z něj dobírají vaši soupeři. Na jejich rubu je váš hrdina v žalostném psychickém stavu a na jejich líci vás čekají jen samé (a mnohdy skutečně kruté) nepříjemnosti. Karty jsou takřka výhradně unikátní a je jich dost pro to aby každá hra v této své card-driven části probíhala dostatečně odlišně. Karty v obou balíčcích jsou dějově provázány s příběhy jednotlivých detektivů, obsahují tak rovněž opravdu velké množství příběhového textu, který ještě podbarvuje mnohovrstevnatost každé hry. Hlavně je však každý balíček zcela odlišný od balíčku soupeřů, efekty na kartách skutečně vychází z jejich dějové linie a hraní za každou postavu tak opravdu velmi jiné. Raymond, bývalý pilot, který své problémy čas od času utápí v chlastu by se měl kupříkladu rozhodně vyhýbat nočním putykám a soustředit se spíše na rozkrývání konspiračních vztahů, psycho-clon Caprice Nisei je zase díky svým telepatickým schopnostem výborná v odhadu cílů a pohnutek soupeřících detektivů... a tak dále a tak dále. Svou strategii musíte zkrátka dopředu znát, což je nejen důvod proč autoři přiložili každému oboustranný letáček se spoustou rad jak za toho či onoho detektiva správně hrát, ale je to i důvodem proč se tuto hru poměrně bojím učit nové hráče. Nejde jen o to jak hrát správně za svou postavu, ale po mém soudu je dokonce důležitější hrát správně proti svým konkrétním soupeřům, abyste byli schopni eliminovat jejich největší přednosti. Zmíněné přiložené letáky, aspoň v našem případě, odvedly vynikající práci a před žádnou hrou neopomenu si je znova prostudovat, ale ten kdo odehrál byť jen 5-6 her, zákonitě rozdrtí úplného nováčka na prach....

Skoro závěr - shrnutí zbytků a dojmů

Ve hře je toho ještě mnohem víc: nehrající postavy - přátelé či naopak úhlavní nepřátelé jednotlivých detektivů, reportérka Lilly Lockwell nebo roztomilý práskač Jimmy; již zmíněné karty událostí; náhodně losované scénáře vraždy (každý trochu mění některá z pravidel hry); krom unikátních balíčků světlých a tmavých karet má každý detektiv ještě svoji další vlastnost, vyjádřenou několika herními efekty navíc (Robot Floyd se řídí či přestává řídit zákony robotiky, Raymondovi komplikují život flashbacky z války, Rachel je na prachy, Louis Blane je poměrně náladovej chlapec a Caprice Nisei má co dělat aby z toho všeho nezešílela.)...

Je v podstatě zákonité, že napoprvé tu hru ve své komplexnosti není možné "pobrat" a dostatečně si ji užít. Napodruhé to dokonce může být ještě horší, jak jsem ilustroval vlastní zkušeností v úvodu, mechanismy jsou spíše účelné než elegantní a než se naučíte správně zacházet se silami i slabostmi jednotlivých postav, budete několikrát ošklivě vytrestáni osudem v rukách vašich škodolibých soupeřů (tmavými kartami vaší postavy). Ale pokud máte rádi komplexní dlouhé hry, atmosférické příběhy a přitom široké a otevřené taktické možnosti, rádi blafujete a hlavně škodíte svým soupeřům, pokud chcete hru kde není vaším úkolem nic menšího než porazit svůj vlastní osud, vydržte. Skutečně to není záležitost na první zahrání, ale pokud tomu dáte šanci a při zhruba třetí hře se vám to aspoň trochu zalíbí, buďte si jisti že vás bude i po dvaceti partiích bavit více a více, což v době dnešních her typu ameri-trash považuji spíš za vzácnou a velmi hodnotnou vyjímku.

Úplný závěr - subjektivně a třikrát jinak - Hrabě Floyd a Detektiv Sauron - směle i ve dvou a velmi suchý britský vtípek na konec

Na konec mám vždycky hrozné táhlo držet se konvencí a vykřiknout nějaký úderný jednovětý verdikt, případně heslovitě vyjmenovat klady a zápory hry. To ale po mé zkušenosti laskavého čtenáře ještě více zmate. Každá hra je uměleckým dílem, někdo tvoří komerční pop, jiný art-rock nebo klasiku, každý z nás má jiný hudební, filmový i deskoherní vkus a ačkoli já jsem ze hry unesen, je dost pravděpodobné že mnoho z vás příliš nebude. A proto bych rád věnoval posledních pár řádků subjektivnímu porovnání se dvěma jinými hrami z mé sbírky, jež jsou Androidovi řekněme hardwarově podobné (ostatně jsou od stejného vydavatele a jedna i od stejného autora) a spadají do ranku jež bych nazval "map-browsing game", tedy her kde je spojující mechanikou pobíhání po mapě. Takto snad budou mé názory bezpečně ukotveny v kontextu mého vkusu a nedojde k nedorozumění, planým nadějím, zklamání, výčitkám a prokletí až do těch hrdel a statků...

Android vs. Fury of Dracula: Oproti Draculovi mi trochu chybí jakákoli možnost otevřeného souboje mezi hráči a i tematicky je mi prostředí knihy Brama Stokera bližší než filmů ala Blade Runner (u kterého jsem mimochodem usnul). Dracula mě fakt hodně baví, rovněž sám "píše" jistý příběh, ale samotné hraní je oproti Androidovi něco jako Dáma proti Šachům. V Draculovi se při pobíhání po mapě snažíte pořád o to samé, plně koncentrovaní na jediný úkol, Android lze hrát mnoha různými způsoby a navíc máte pořád pocit, že jste si toho tyhle dva týdny vzali prostě moc a ať už to dopadne jakkoli, zaslouží si váš detektiv hodně dlouhou dovolenou... Ačkoli test cigaretou proběhl u obou her opakovaně a shodně VELMI pozitivně (po partii jdeme před barák na cigáro a je-li zážitek kvalitní, máme si o čem povídat i po jejím vyhasnutí), Android je podle mě hlubší a tak nějak geekovštější. Ale obě hry mám rád...

Android vs. Middle-Earth Quest: V Androidovi nejste hadrem na holi, vždycky máte, i přes mnohé nepřízně osudu, hru stále ve svých rukou. Když se rozhodujete kterou z mnoha možných cest se ve svém tahu vydat, není žádná očividně ta jedinná správná. U Middle-Earth Questu mám vždycky pocit že mě snaha zvítězit táhne jasným směrem a to bohužel úplně jinam než snaha si hru užít. U Androida víte že stojí za to zvážit cesty všechny a že se najdou tak dvě až tři, které pravděpodobně nějakým způsobem mohou vést k vašemu vítězství. Ošklivé hříčky vašich osudů nejsou jen tažením náhodných karet v závislosti na tom kam jste dojeli nebo přes co jste si to šupajdili, ale s maximální škodolibostí dobře mířenými ranami pod pás ... Tenhle druhý duel tedy Android vyhrál o tři koňské délky a s hodnocením 9/10 se usídlil se na první příčce mých "map-browsing games" a jen jednu pozici pod mým absolutním deskoherním vrcholem.

P.S.: neodpustím si pro leckoho zásadní informaci: krabice uvádí počet hráčů 3-5, ale pokud, tak jako my, hrajte hry převážně jen ve dvou, směle do toho. Prostě připravte hru jako pro tři hráče a pak jednoho detektiva vraťte zpět do krabice - je to ozkoušené mnoha lidmi po celém světě a oficiálně doporučeno i na stránkách Boardgamegeek.com...

Tak, to je vše a vězte že žádná recenze není tak dlouhá aby nemohla být ještě o kousek prodloužena diskuzí :-)