Malí světoběžníci

hodnoceno 11x (Seznam vlastníků)

Tak ještě zkontrolovat pasy a jízdenky a můžeme vyrazit!

Autor: Meeshab | 19.7.2022 | 3

„Mámo, vytáhni ten chleba s řízkem!“ Pepo, zkus to, ta voda je vážně slaná, blé!“ „Sbal tu buchtu do kabelky, ať máme něco na sváču. Teď se nikdo nedívá!“ Taky na dovolených občas slýcháte podobné perly? A taky raději zavřete oči a představujete si, že se místo mačkání na přeplněné pláži kdesi u Jadranu prodíráte hustou amazonskou džunglí, brázdíte duny na velbloudím hřbetu nebo nostalgicky vytahujete krabičku kapesníků při pohledu na budovu opery v Sydney? Tak to se vám určitě bude líbit hra Malí cestovatelé, kterou na náš trh přinesla firma Blackfire.

Hned na úvod musím předeslat, že na hru jsme se doma celkem těšili. Patříme do té skupiny lidí, kteří se dobře zabaví i u vědomostních her a bohužel málokterá vědomostní hra dokáže zabavit děti i dospělé, protože úroveň znalostí se zpravidla výrazně liší. Malé cestovatele jsme tedy rozbalovali s velikým očekáváním. Hra je podle tvůrců určena dětem od 5 do 10 let a nám tedy bylo jasné, že my dospělí budeme mít hodně lehkou práci, ale lákala nás možnost kooperace a vidina toho, že se mládě přiučí něco ze zeměpisu.

Po rozbalení hry jsme sestavili ze šesti velkých puzzle dílků mapu světa s barevně odlišenými kontinenty, vyloupali všechny žetony a zasadili do stojánků postavičky malých světoběžníků. Komponenty hry jsou vyrobeny z kvalitního kartonu, ilustrace jsou povedené, personalizované postavičky rozdílných národů a kultur zaujaly na první pohled. Stejně tak se nám velmi líbí myšlenka cestovního pasu – jedná o kartonovou „knihu“, která v sobě má 12 různých otvorů, kam v průběhu hry vkládáte odpovídající „razítka“ ze svých cest. Hlavní součástí hry a jejím středobodem je ale balíček 100 karet s otázkami.

Jak se hra hraje a co je jejím cílem?

Jak jsem již předeslala, hra je kooperativní a všichni se snažíte o jedno – procestovat svět, nasbírat do pasu razítka a zvládnout to dříve, než vám dojdou jízdenky. Na začátku hry si tedy každý hráč vybere postavičku, za kterou chce hrát, a postaví ji na kterýkoliv kontinent (na jednom kontinentu se může nacházet i více cestovatelů). Na mapě jsou vyloženy tři karty otázkami dolů, ilustračním obrázkem nahoru. Hráč, který je na tahu, hodí kostkou a může se posunout až o tolik kontinentů, kolik udává číslo na kostce (0-3). Poté na herním plánu ukáže na jednu z karet, která se podle jeho názoru týká kontinentu, na kterém se zrovna nachází. Spoluhráč tuto kartu vezme, podívá se na její líc, kde je uvedeno, ke kterému kontinentu se vztahuje a souhlasí-li kontinent, přečte hráči otázku. Pokud hráč správně odpoví, smí do pasu přidat jedno razítko, pokud odpoví špatně, nic se neděje. Poté se na místo zodpovězené karty vylosuje karta nová. Pokud kontinent neodpovídá, spoluhráč oznámí, ke kterému území se karta vztahuje a položí ji zpět lícem dolů na herní plochu. Poté aktivní hráč vytáhne z pytlíku dva žetony. Pokud je na obou žetonech obrázek revizora, musí hráči utratit jednu ze sedmi jízdenek, které mají pro cestu připravené. Otočí ji lícem dolů a razítkem „used“ nahoru. Hráči se snaží získat do pasu všech dvanáct razítek dříve, než utratí všech sedm jízdenek.

Jak se nám to hrálo?

Hra příjemně odsýpá, tah hráče trvá zpravidla jen chvilku. Pokud máte štěstí a hodíte trojku, můžete procestovat na jeden hod celý svět. A pokud naopak štěstí nemáte, chytají vás skoro při každém tahu revizoři. Tipování toho, na který kontinent patří některý z obrázků, bylo alespoň zpočátku zábavné a někdy jsme byli i celkem udivení. 

Jak jsem už psala, je kartiček s otázkami ve hře přesně 100. Vzhledem k tomu, že na každou hru potřebujete minimálně 12 kartiček k tomu, abyste zaplnili svůj pas razítky, dokážete si velmi rychle spočítat, že pokud všechny otázky zodpovíte správně, otočíte celý balíček během necelých devíti her. To bohužel není moc. Vzhledem k tomu, že i otázky na kartičkách jsou tří různých druhů (Otevřená otázka – hráč musí samostatně správně odpovědět , Kvízová otázka – u takové otázky si hráč volí ze tří různých možností odpovědí a Kde na světě je – zde hráč hledá na mapě určitý obrázek), těch, které by vás obohatily je bohužel opravdu poskrovnu. I syn, který navštěvuje první třídu, neměl s odpověďmi problém. Nevěděl z celé hry možná tak pět karet, což mi přijde žalostně málo na to, že hra je určená pro děti až do deseti let. Oněch sto karet je taky dost zapamatovatelných. Když strávíte nějaký čas hledáním sochy z Velikonočních ostrovů, příště už automaticky víte, kam mrknout. Syn hraje hru celkem rád. Baví ho právě umísťování razítek do pasu (má už svoje oblíbence a zažitý postup toho, které razítko použijeme dříve a které později) a hledání obrázků, ale nám se hra už zdá poměrně jednotvárná a nezajímavá.

Nemůžu se vyhnout srovnání s hrou, která dle mého názoru funguje na podobném principu, ale ač už je 15 let stará, má to prostě lépe „vychytané“. Mluvím zde o hře Byl jednou jeden život. Místo abyste cestovali po světě, pohybujete se po lidském těle a místo zeměpisu se věnujete spíše biologii. Místo abyste sbírali razítka do pasu, je vaším společným úkolem okysličit mozek a končetiny holčičky Psí, po jejímž těle se coby postavičky krvinek pohybujete. Nejen, že ve hře je nesrovnatelně více kartiček s otázkami (nevím to přesně, ale tuším že nějakých 650), ale na každé z těchto kartiček jsou 4 otázky od nejjednodušších až po ty nejtěžší. Zatímco ty jednoduché se přesně hodí pro předškoláky nebo mladší školáky (a ne všechny jsou úplně jednoduché), ty těžké spolehlivě zavaří hlavu i leckterému dospělákovi. 

Škoda, že se tvůrce nenechal inspirovat a hru trošku nevylepšil. Za nás se totiž jedná o promarněný potenciál. Ač po výtvarné stránce a kvalitou svého provedení hra příjemně překvapí, po herní stránce je to prostě nuda. Kdybych ji už měla někomu doporučit, tak asi spíše do rodin předškoláků, maximálně pro děti prvních a druhých tříd ZŠ. Pro starší už ztrácí smysl. Ti nejmladší v ní ale určitě najdou nenásilnou formou nějaké poučení a ještě můžou využít krásné postavičky pro další ze svých dětských her.