Liška podšitá

hodnoceno 58x (Seznam vlastníků)

Trumfy kmotry lišky

Autor: Slouha | 10.2.2021 | 8

„Bylo nebylo, za devatero horami a desatero řekami žila byla jedna malá jednoduchá a přívětivá štychová karetní hra pro dva.“

Takhle nějak by mohla začínat pohádka, jejíž hlavní postavou by byla populární hra The Fox in the Forest od Joshuy Buergela, kterou pod názvem Liška podšitá přináší na český trh vydavatelství MindOK. Stejně jako ona hra, by to byla pohádka krátká, svižná a plná milých ilustrací. Stačí to ale na to, aby si tento příběh našel své místo v deskoherním folkloru?

Štychy, štychy, štychy

Nejprve to nejdůležitější: o co ve hře jde. Zmínil jsem, že se jedná o hru „štychovou“, což v praxi znamená, že v ní budete postupně vynášet po jedné kartě z ruky a poté se podle určitého pravidla vyhodnotí, kdo dané karty vyhrál a vezme si je k sobě (tzn. bere štych). Snažíte se tak většinou získat určitý počet těchto štychů, což vám zajistí vítězství.

Liška podšitá patří navíc mezi štychové hry výhradně pro dva, se kterými se člověk nesetká zas tak často. Není sice zdaleka jedinou svého druhu, zato ale mezi těmito hrami představuje velmi atraktivní a přístupnou volbu. Proč? Určitou roli v tom hraje zcela jistě jednoduchost pravidel. Lišky kožich je pečlivě zastřižen a učesán a výsledkem je štychová hra redukovaná na zcela základní principy s několika malými vychytávkami.

Na začátku kola rozdáte každému hráči či hráčce 13 karet a ze zbylých karet uděláte hromádku. Z ní pak otočíte jednu kartu, jejíž barva bude představovat barvu trumfovou. Ve hře se nachází 11 karet od každé ze tří barev (zvony, měsíce a klíče), očíslovaných od 1 do 11. Začínající vynese kartu a druhý musí „ctít barvu“ – tzv. pokud může, musí zahrát kartu stejné barvy jako první vynesená. Pokud nemůže, může zahrát cokoliv. V zásadě platí, že kdo má vyšší kartu v barvě karty, která byla zahrána jako první, bere štych. Pokud ale první zahraná karta není trumfová a pokud protihráč či protihráčka nemá kartu v barvě, která byla vynesena jako první, může zahrát trumfovou kartu a štych tak vzít. Kdo štych bere, poté vynáší.

Body, body, body

Výše popsaným způsobem se hraje, dokud oběma nedojdou karty na ruce, k čemuž logicky dojde po třinácti štyších. Poté

nastává konec kola a je třeba zjistit, kdo si jak vedl. Bodování se odvíjí zejména od toho, kolik kdo získal štychů. Právě zde Liška vytahuje z nory jeden ze svých triků. Nejvíce bodů totiž na konci kola obdržíte, když štychů získáte buď velmi málo (0-3) nebo přiměřeně hodně (7-9). Pokud získáte štychů moc (10-13), jste lakomci a ti se v pohádkách neodměňují. Pokud získáte cokoliv mezi třemi a sedmi štychy, dostanete jen pár bodů od cesty.

V praxi se tedy snažíte zahrát karty tak, abyste získali co nejlépe ohodnocený počet štychů a zároveň tak zabránili v získání bodů soupeři či soupeřce. Pokud po sečtení bodů nikdo nezískal 21 bodů, karty se zamíchají a znovu rozdají a začíná nové kolo. Když někdo danou hranici na konci kola přesáhne, hra končí a o vítězství rozhoduje zkrátka, kdo má bodů více.

Liší lišáci

Liška má ještě jeden zásadní způsob, jak hru zpestřit a jedná se samozřejmě o ten nejohranější tríček v deskovkářském hobby – akční karty. Každá lichá karta každé barvy má určitou – pro všechny barvy stejnou – speciální schopnost. Všechny jedničky (labutě) tak po zahrání způsobí, že přestože štych prohrajete, budete příště vynášet jako první. Po zahrání pětek (drvoštěpů) si můžete okamžitě líznout kartu ze zbylého balíčku karet a vyměnit jí za kartu z ruky, kterou pak umístíte dospod balíčku. Sedmičky (poklady) vám přinesou bonusové body za každou sedmičku, kterou máte v daném vyhraném štychu. Devítky (čarodějnice) se vždy tváří jako trumfy, pokud se ve štychu nesetkají s další devítkou. A jedenáctky (monarchové) donutí, pokud jsou zahrané jako první, protihráče nebo protihráčku vyložit buď jedničku nebo svou nejvyšší kartu dané barvy.

Pro samotný princip hry jsou ale příznačně nejdůležitější asi trojky (lišky), které dokážou tak hru zamotat nejvíce. Ihned po zahrání totiž způsobí, že můžete vyměnit kartu určující trumfovou barvu za kartu z ruky. Tím velmi snadno rozhodíte druhému hráči či hráčce jejich plány. Tedy alespoň do chvíle, než zahrají také lišku a zmaří plány oni vám. S tím holt už musíte počítat.  

Schopnosti karet zásadním způsobem ovlivňují rytmus hry, dodávají jí trochu pestrosti a nutí vás se operativně přizpůsobovat dané situaci. Je zcela pravděpodobné, že vlivem toho, jaké karty protihráč či protihráčka zahraje, budete muset rychle přehodnocovat, na kolik štychů cílíte a kolik jich reálně můžete získat. Schopnosti karet nezpůsobují, že náročnost hry nějakým zásadním způsobem stoupne. Chvíli to sice trvá, než si jednotlivé karty zapamatujete, ve výsledku však celou hru oživují a přidávají jinak velmi ořezanému principu štychových her trochu šmrnc. Zároveň ale také udržují základní princip hry, kdy se zkrátka podíváte na karty a řeknete si, co je pro vás optimální, na kolik štychů budete hrát a v jakém pořadí karty zahrajete. A tohle rozhodování je na Lišce asi to nejzajímavější.

Pohádková otevřenost

Je důležité ještě zdůraznit přívětivost, kterou Liška oplývá. Přichází v relativně malé krabičce, která obsahuje malý balíček

karet, velmi krátká a stručně napsaná pravidla a několik malých žetonků bodů, které v podstatě nepotřebujete, ale činí hru trochu přehlednější. Navíc jsou karty poměrně kvalitní a jejich ilustrace a grafický design jsou hezké, funkční a až naivně pohádkové, což dělá hru velmi přístupnou i pro děti. Na krabičce se sice píše 10+, myslím ale, že by jí mohli zvládnout i mladší hráči a hráčky.

Právě jakási vlídnost a jednoduchá pravidla z Lišky činí ideální hru pro ty, kteří s deskovkami a karetkami začínají a chtějí něco, co jim zpříjemní pár večerů a co není časově náročné – jak na naučení, tak na hraní. Liška září opravdu zejména jako „vstupní“ hra a vůbec bych se nedivil, kdyby dokázala u některých hráčů a hráček nastartovat touhu hledat si nějaké složitější hry a mechanismy, podobně jako pohádky v dětech budují zájem o větší a propracovanější příběhy.

Pokud spadáte do zmíněné cílové skupiny, baví vás princip štychových her, rádi hrajete ve dvou a chcete něco, co si můžete vzít na cesty, myslím, že vám můžu Lišku podšitou s čistým svědomím doporučit. Protože je hra navíc poměrně levná (její cena se pohybuje okolo 290 korun) nebudu mít pocit, že bych vás vedl k nákupu, který by se výrazně promítl ve vašich měsíčních nákladech.

Doporučil bych ale přečíst si i následující odstavce, ve kterých se tak trochu proměním v jízlivou čarodějnici a píšu o několika hnidopišských drobnostech, které mohou pomoci těm, kteří si stále nejsou jistí, že je Liška ta pravá volba pro ně a které také vysvětlují, proč si tahle hra nejspíš nenajde místo na mé poličce.

Roubování pohádek

Když koukáte na krabičku Lišky, máte pocit, že se bude jednat o hru o zvířátkách. A možná by to bylo lepší. Stylizace do pohádky hře vlastně moc nesluší, hlavně pokud bychom brali vážně tu informaci, že je doporučena dětem starším deseti let. Kromě pohádkových ilustrací lze na webu MindOKu najít také doprovodnou třístránkovou pohádku, na kterou odkazují i pravidla. Jedná se o největší zpatlaninu, kterou jsem v poslední době četl. A hře a jejímu tématu nijak nepřidává, jen jakž takž vysvětluje, proč na sobě mají některé z karet obrázek labutě nebo drvoštěpa. Působí to na mě, jako by někdo z tvůrčího týmu slíbil, že hra bude mít pohádkové téma a bude se tak lépe prodávat. Pak ale nevěděl, jak tohle téma naroubovat na onen velmi jednoduchý koncept štychové hry pro dva. Tak prostě sedl, vybral náhodná slova z pěti různých pohádek a nechal počítač, ať je seřadí do textu. Tadá, pohádka, kterou můžeme hodit ke hře a téma si můžeme odškrtnout. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč ona pohádka vůbec existuje.

Buďme upřímní, ona Liška téma zas tak nepotřebuje. Funguje i bez něj. Právě proto působí ona pohádkovost až příliš uměle. Nemá totiž se samotnou hrou nic společného. Zároveň je to ale hlavně téma, kvalita karet a ilustrací a lenost, která vám brání v tom, abyste si místo nákupu Lišky prostě vzali normální balíček karet na poker, některé karty z něho vyházeli, a zahráli si téměř stejnou hru. A to je pro mě trochu málo.

Mělká liščí nora   

Nebojte, další výtky už se netýkají toho, jak hra působí navenek, ale mechanismů hry. Ty jsou jednoduché, ale možná až příliš. Po pár hrách Lišky mi začala trochu scházet jakýkoliv náznak hloubky – něčeho, co by mě u hry drželo. Speciální karty činí hru určitě zajímavější, ale celá hra na nich vlastně stojí a padá. I s nimi je po pár kolech již docela suchopárná a nelze čekat, že vás něčím ještě překvapí. Taktické manévry, do kterých vás hraní akčních karet nutí, se rychle naučíte řešit a po čase nepředstavují až takovou výzvu.

Pro mě je tak Liška docela další poměrně příjemný filler – hra, kterou si zahrajete v pauze mezi jinými hrami nebo někde v hospodě, když čekáte na třetího kamaráda. I na filler je ale Liška trochu dlouhá. Krabice tvrdí 30 minut. Tolik to sice většinou není. Tři až čtyři kola, která hra běžně trvá, už vám ale nějaký čas zaberou. Pravidla vám sice nabídnou, že si můžete hru zkrátit a hrát jen do šestnácti bodů a pro mě je to jediná schůdná varianta. I to se mi ale zdá trochu neúměrné tomu, s čím hra přichází.

Více kol samozřejmě trochu balancuje štěstí na karty, kterého je ve hře dostatek. Když máte špatné karty v jednom kole, třeba se to v druhém otočí. Jenže když ne, tak jste vlastně prohráli a můžete mít celkem oprávněně pocit, že je to jen z části vaším přičiněním. Paradoxně v podobných výplňových hrách, které se třeba také hrají na více kol a ve kterých je i více štěstí (viz např. Jaipur), je náhoda pro mě osobně nějak přijatelnější než v Lišce. Nejspíš to je tím, že Liška je náhodná jen ve fázi rozdání karet. Zbytek hry je zkrátka na vás, jak se s tím, co vám osud nadělil, vypořádáte. A jelikož je řešení tohoto rébusu, který tvoří jádro Lišky, až příliš monotónní, můžete si připadat zaseknutí ve hře, ve které toho zmůžete méně, než jste doufali.

----

To byly osobní námitky, které k Lišce podšité mám. I přes ně si tuhle malou hru určitě ještě někdy rád zahraju. Protože dám většinou přednost něčemu jinému a s krabičkou Lišky se nejspíš rozloučím, dovolím si ještě závěrem několik doporučení. Jestli vás Liška zaujala, ale baví vás spíše kooperativní hry, MindOK vydal i sesterskou hru Liška podšitá Duet, která je taktéž štychovou hrou pro dva, ale tentokrát se snažíte posbírat drahokamy poházené v lese. Zní to trochu přiblble a opět se vrací téma pohádek, ale mechanicky hra funguje velmi dobře. Pokud jste opravdoví fajnšmekři, tak by vás neměla minout ani cenami ověnčená Odysea: Společně k deváté planetě – taktéž kooperativní štychová hra od MindOKu (tady je nějaký vzorec), skvělá zejména ve třech nebo ve čtyřech hráčích. Za sebe můžu doporučit i také starší a velmi ošklivou ale velmi dobrou štychovou hru Wizard, která nedávno vyšla ve výroční edici.