Hra pro (pro)hru
Hraní her je můj koníček hlavně kvůli jeho společenské složce. Když o tom přemýšlím, o výhru mi přestalo jít někdy v pozdním dětském věku.

Tyhle nastřelené otázky nicméně využiju k tomu, abych ze sebe dostal jedno temné hráčské tajemství:

Díky tomu, že někteří mí stálejší spoluhráči byli mým přesným opakem, jsem se poměrně brzy naučil "nehrát optimálně". Aby buď vyhráli oni, nebo abych já je neporazil drtivě hned na začátku, ale až na konci, po vyrovnaném boji. Už to naštěstí nemusím uplatňovat tak často, ale bývaly doby.

A ještě jedno mé osobní zamyšlení. Stejně jako mi s postupem času šlo méně o výhru a více o hraní a méně o hru a více o hráče, stal jsem se z euraře vyznavačem AT. Nevím, jestli to může nějak volně souviset.

Prehra
Nevadí mi prehrať, pokiaľ ma hra vyslovene nezareže bez toho, aby som mal možnosť to nejako ovplyvniť.

A neznášam hry, ktoré ťa navyše ešte aj trestajú za to, že si hodil zle kockami, keď si to ani nevedel nijako ovplyvniť (napr. taký Neandertal)... takým hrám sa snažím vyhýbať, lebo mi u nich tečú nervy a nie som dobrým parťákom do hry.

Prohra
Jsem rad kdyz vyhraju, ale mnohem radsi kdyz si zahraju.

...
optimalizovat mě většinou nebaví, takže dost často hraju instiktivně, takže mi vůbec nevadí když se něco nezadaří, páč s tím tak trochu dopředu počítám. A asi jako hodně dalších, hraji hlavně pro zážitek ze hry, kvůli příběhům které hra vypráví. A také samozřejmě pro radost z toho, když se mi něco podaří, a právě protože hraji instiktivně, je ta radost z dílčích úspěchů o to větší. Prohrávat mi tedy absolutně nevadí, ono ostatně ani nemůže, páč prohrávám ve většině případů :D Ale je jasné, že pokud zaostávám o hodně už někdy od první třetiny hry, tak mě hra baví míň. Pokud ale nejsem vyloženě poslední, tak si jí nakonec stejně užiju a to hlavně kvůli tomu, že sdílím ten zážitek s ostatními.

---------------------------------
Deskoherní výzva Zatrolených her
Občasný recenzent na Hrajeme.cz

Prohry
Samozřejmě hraju tak, abych vyhrál a výhry mě těší, ale nikdy jsem si z proher nedělal těžkou hlavu.
Jiná situace je u solitérního hraní. Tam jsem z prohry nadšený a naopak, pokud vyhraju příliš brzo, tak mi to trochu kazí náladu, protože se bojím, že už hru pak nebudu hrát :))

,...
S děckama (10-15 let) hraju na půl plynu, nebo jak řekl pisatel níže "neoptimalizovaně" a užívám si pocit ze společenské popř rodinné sounáležitosti. Proti té nejmladší hraju s různými vymyšlenými house rule handicapy tak aby to i pro mě bylo zajímavé a nehrál to uplně s vypnutým mozkem. Dvojkovky proti manželce hraju na maximální výkon, tam je to potřeba (protože statiscky vyhrává více než já) a proto mě výhra vždy těší.

Za mě výhra
Hraju abych vyhrál, abych pokořil a rozdrtil protihráče nebo hru... Ale prohra neznamená tragédii nebo odrazení od další hry, naopak motivuje mě hrát znovu a snad lépe (jen v případě že je hra dobrá), stejně tak naopak i když vyhraju ale shledam že je hra blbost tak ji už nechci vydět i když tuším že bych zase vyhrál...

Takže souhrnem hraju pro výhru v dobré hře, kdy výhra je podmíněna samotným hraním (nejde vyhrát a přitom nehrát) :-)

Ale zároveň hra proti dítěti nebo prvohráči je něco jiného to hraju tak, abych si vychoval důstojného soupeře pro ono hraní na výhru.
______________________
hráč a drobný sběratel

Není prohra jako prohra
Pokud jsem se u hry dobře bavil, tak je mi celkem jedno, jestli jsem vyhrál nebo prohrál. Pokud ale prohraju, aniž bych si byl vědom nějaké větší chyby a já prohraju jen díky smůle, bývám z prohry dost naštvaný.

Pár příkladů:

Potřebuju, aby mi padla jedna jediná pětka nebo šestka, hodím deseti kostkami a vida, nepadla ani jedna. Tak si v příštím kole hod zopakuji, jen abych se dočkal úplně stejného výsledku. Tím ztratím v klíčové chvíli spoustu času a několikahodinové snažení je v háji (zasvěcení už asi poznali Arkham Horror).

Dobré tři hodiny usilovně bojujeme o přežití, jen abychom si vytáhli špatnou kartu a hned na to dvakrát špatně padla kostka a během chvilky je po hře (tímto zdravím This War of Mine).

Vždy když jsem na tahu, jsou v marketu karty, které jsou mi celkem k ničemu, zatímco soupeři se pravidelně otáčí přesně ty karty, které potřebuje a pomocí kterých vytvoří devastující komba (Hero Realms).

S přehledem vedu na body, ale za celý druhý a třetí věk jsem neměl ani jednou příležitost vzít si vojenskou kartu a na předposlední kartě prohrávám celou hru díky vojenské převaze soupeře (7 Divů světa: duel).

Po všech těchto prohrách jsem neměl daleko k tomu, abych dotyčnou hru prohodil zavřeným oknem.

---
Zarytý odpůrce figurek, který zastává názor, že hromada plastu ze špatné hry dobrou hru nikdy neudělá.

prohry
Tak tuto rád zjišťuji, že nejsem jediný, komu i prohra je přínosem. Situace, kdy mě zasype deset zombíků a jsem schopen tři z nich umlátit páčidlem, mi nepřináší žádnou extrémní radost, ale atmosféricky si užívám, že jsem děsně cool, páč jsem tím zachránil život dalších tří přeživších....
Samozřejmě se snažím taky vyhrávat, to už k hraní asi patří, ale fakt si užívám hraní jako takový.
A příspěvek Malcolma mě fakt rozesmál, protože mám úplně stejnou zkušenost. Se synem jsme hrávali Warhammer, takže situaci mých devět jedniček na deseti kostkách versus jeho dvě šestky na třech kostkách, jsem se naučil zenově zvládat (po x kostkách regulérně vyhozených z okna :-D). Inu není každý den posvícení...

Prohra - motivace
I já se přidám - u solitérních her, jak už zde někdo píše, prohry vítám, protože v opačném případě by mě daná hra asi omrzela. Hraju už řadu let karetního Pána prstenů, a těžké scénáře vítám, a mezi mé nejoblíbenější patří ty, které mi dokázaly nejdéle "vzdorovat". Stejné to bylo třeba u Robinsona - některé scénáře ze základní hry působily relativně snadno, ale třeba kampaň Darwina (1.velké rozšíření) už dá člověku zabrat víc.
U hraní klasicky proti protihráčům pak prohru beru v pohodě, jen mě štve, pokud prohra přijde díky tomu, že mám smůlu (v hodech kostkou, nebo dobírání karet) a prohraju, přestože nechybuju a nebo pokud by mě někdo měl drtit od počátku a třičtvrtě partie budu vědět, že nevyhraju. Ale pokud zahraju vyrovnanou partii, ve které se mi zadaří zahrát dobře spoustu věcí a pak o pár bodů prohraju, tak mi to nevadí a spíš mě to pro příště bude motivat pro lepší výkon :)

Záleží na průběhu hry
Mám to jak píše dole matewr84. Optimalizace mě baví jen do určité míry. Jednou jsem se fakt snažil a vyhrál jsem, ale byla to taková dřina, že to nestálo za to. :)
Když si dobře zahraju, prohra nevadí. Hraju pro zážitek. Mám to tak, že když se vyskytne při hře nějaká pěkná nebo nová možnost, vytyčím si to jako side quest a jdu po tom, i když je jasné, že tudy cesta k výhře nevede.
Někdy i s tímto přístupem omylem vyhraju. :)

Prehry

Prehrám vtedy keď je súper lepší,tak ma to len motivuje aby som sa zlepšoval.:-)

Miluju prohry :-)
U mě je to tak, že mě velmi nebaví vyhrávat nad slabším spoluhráčem. Také pokud hrajeme více her (byť různých) a já mám ten večer ve většině z nich navrch. Naopak musím říct, že pokud mě vydrtí někdo z mých dětí, mám z toho velkou radost (větší, než když vyhraju já). Ani když hraju s manželem mi nevadí prohrávat. Mám radost z toho, že prostě hraju. Co se týče hraní s někým jiným, než s vlastní rodinou, k tomu nemám moc příležitost. Obecně ale platí, že ani tak mi prohra nevadí (i když tam už mám z vlastní výhry mnohem lepší pocit). Poslední dobou se s rodinou stejně uchylujeme spíš ke kooperativním hrám, kde musíme zvítězit, jako skupina a nikdo pak není naštvaný, že prohrál (Descent s appkou, Mice and Mystics, T.i.m.e stories, hrdinové bez záruky,...) a nebo k různým party hrám, kde jde o zábavu jako takovou a jak to dopadne, je vedlejší (vúdú, představ si, loony quest,...).

je to k zamyšlení...
Mno, začala jsem přemýšlet nad tím, v jakých případech a v jaké míře snáším prohry, a po přečtení různých reakcí zde jsem dospěla k tomu, že každý člověk má prostě určitou individuální úroveň tolerance prohry, a všechno ostatní jsou tak trochu výmluvy :) Ano, ta úroveň tolerance se může s věkem/změnou herních preferencí/změnou spoluhráčů měnit jakožto celek, ale ve výsledku bude u jednoho člověka v jednu chvíli na té samé úrovni - tj. rozdělovat to na případy, kdy jsem udělala či neudělala chyby, hodila kostkami tak či onak, vytáhla ty či ony karty atd atd. je dle mého jednoduše výmluva na to, že prostě nerada prohrávám :) Ne že bych se sama někdy takto nevymlouvala :)

Osobně na rovinu řeknu, že jistě, jsem soutěživej člověk a vyhrávám ráda :) Ale zároveň bych si troufla říct, že prohra už mě zdaleka nebolí tolik jako kdysi, dokonce se snad postupně dopracuju i k tomu, že mě nebude bolet vůbec (rostoucí potomek mě to v budoucnu jistě rád naučí :)). Ale proč se to mění? Dle mého je to jednak postupem času, tedy věkem (i když to je velmi nejistý, a spíš zanedbatelný faktor), rozhodně to hodně závisí na herní skupině - když vidím, že se celá skupina opravdu baví samotným průběhem hry, a nesnaží se horečně jakkoli vyhrát, tak to dělá své, no a také je to dle mého typem her...

Podle mě každá hra má jiný účel - vezmu to zjednodušeně: euro vs. ameritrash. U eura jde o co nejefektivnější zahrání partie, které se většinou promítne do dosažení nejvyššího počtu bodů - tj. nejlepší pocit budu mít tehdy, když jsem to optimalizovala natolik, že jsem trumfla všechny ostatní, tj. tady se rovnou vybízí to, že když nevyhraju, tak nemám ten správný pocit zadostiúčinění. AT naopak cílí na atmosféru a prožitek, a já si můžu užít epickou partii nezávisle na mé výhře či prohře, ať už je to koop nebo ne. Ano, člověk nadává, když kostky padnou mizerně, a jásá, když padnou výborně, to už k tomu patří, nemůže pořád padat statisticky nejpravděpodobnější výsledek, a právě proto je to vzrušující :) To neznamená, že se euro nedá užít i při prohře - můžu si i tak užívat to řešení a optimalizaci, jen si myslím, že zarytý AT hráč s větším klidem vezme prohru v euru, než zarytý euro hráč prohru v AT (dost často totiž slyším - a tady i čtu - že lidem vadí prohrávat, když měli vlastně jenom smůlu :)) Já vám tedy nevím, ale dle mého štěstí a smůla ke hrám prostě patří, pokud nemáme na mysli šachy.
Osobně se vyžiju jak v optimalizaci, tak i v atmosférických ATéčkách, ale rozhodně jsem od jisté doby začala tíhnout víc k té atmosféře a ostřejšímu zážitku, což dle mého taky leccos ovlivnilo, a jsem za to ráda :)

.
Jako malý jsem prohrávat neuměl, to lítal materiál čehokoliv kamkoliv. Teď už je to jiné, sám často hraju riskantně, ale o to víc je to pro mne zábavné (Earth Reborn, Mage Knight, BSG, SE4X, ADP...) Když prohraju u AT, je to super a optimalizaci neřeším, protože jde o zážitek. Když prohraju u eura, tak uvažuju, kde jsem mohl něco udělat jinak (ale stejně to příště risknu:))
Deskovky hraju pro zábavu a vítězství je až na druhém místě, takže tomu všechno podřizuju.

Druh prohry
Já to mám asi podle míry náhodnosti hry. Pokud mě někdo přejede jen kvůli tomu, že ta hra je rozbitá a pokud nenajedu nějakou určitou strategii, nemám šanci, hra mě nebaví. Pokud ale cítím, že těch cest je víc a dokážu přibližně odhadnout, co jsem mohl zahrát lépe, těším se na další zahrání. No a pokud prohraju, aniž bych měl šanci nějak rozumně reagovat, taky spíš popojedu k jiné hře.

Takže prohry vlastně zvládám dobře, nejde mi totiž až tak o výsledek, jako spíš o pocit ze hry jako takové a pocit z toho, jak dobře/špatně jsem to zahrál. I když vyhraju na náhodu, taky vím, že si radši zahraju jinou hru, protože z toho vítězství nemám tak dobrý pocit, jako když někoho porazím na to, že jsem nějaké políčko obsadil o kolo dřív než soupeři, i když to na první pohled vypadalo nesmyslně.

Prohry
Mě prohry nevadí, jelikož nejčastěji prohrávám ve hrách, které mám nejraději a naopak. Nepamatuji se, že bych někdy vybíral ke hraní nějakou hru podle toho, abych v ní měl šanci vyhrát, spíše naopak, pokud hraji s dětmi, nováčky apod. Samozřejmě v dětství jsem hrál všechno na výhru, nicméně hry na výhru závislé pouze na náhodě jako např. Člověče, mě nebavily ani tenkrát.
Náhodná prohra mi ale nevadí, pokud ta náhoda je součástí hry a pokud je součástí i příběhu hry. Hry hraji spíše pro jejich příběh, než jako úlohu, kterou je třeba co nejlépe vyřešit . Např. dříve zmiňovaný Arkham Horror nebo This War of Mine jsou hry o příběhu, který zkrátka může záviset pouze na náhodě a nemusí mít žádné řešení (jako v reálném životě). Proto mě baví spíše okamžité rozhodování nad nastalou situací měnící se každým okamžikem, než propočítávání tahů dopředu, což mě časem posunulo od E spíše k AT.
Před pár dny jsem zrovna hrál po několikáté mou oblíbenou hru Britannia, kterou bych přirovnal ke Smallworld ovšem s házením kostkou a i když jsem díky naprosto špatným hodům byl 1/4 z několikahodinové partie mimo hru a celkově jsem skončil s přehledem poslední, ten příběh jsem si fakt užil, hra mě bavila a těším se na další epickou prohru, kdy se Skotům nepodaří osídlit Skotsko a nadále bude známé jako Piktsko a Belgové nebudou vyvražděni Římany (ale až Dány o pár století později). :-D