Děkujeme, že alespoň zvážíte přestat blokovat reklamy na Zatrolených hrách.
Je to náš hlavní zdroj příjmů, ze kterých financujeme provoz Zatrolených her.
Autor: kren | 13.4.2010 | 4
Minule jsme si řekli něco o správném nastavení clony, času a ISO – tedy ve výsledku o expozici. Dnes se podíváme na to, jak dobře zaostřit, ale mějme vždy na paměti to, co jsme si říkali minule o souvislosti nastavení clony s hloubkou ostrosti.
Správně zaostřený snímek znamená, že obraz fotografované scény je promítnut objektivem přesně do roviny snímacího senzoru. Vytvoří-li se obraz před senzorem nebo za senzorem, pak je obraz rozostřený. Zaostření tedy prakticky znamená, že hlavní motiv, který fotografujeme je perfektně vykreslený se všemi jeho detaily a jiné motivy, které jsou v pozadí nebo popředí fotografované scény a na kterých nám nezáleží, mohou být rozostřeny. Ostříme-li správně, nestane se nám, že fotografovaní přátelé u stolu při hře budou jen rozmazané fleky, a celému snímku bude vévodit zaostřený květináč v popředí. Je také třeba rozlišovat pohybovou neostrost (obr. 10), o které jsme se zmiňovali výše v souvislosti s nastavení času expozice a neostrost obrazovou (obr. 11), způsobenou nesprávným zaostřením.
 |
| obr. 10 - pohybová neostrost |
 |
| obr. 11 - neostrost obrazová |
Když se nebudeme detailněji zmiňovat o některých speciálních režimech ostření u dražších fotoaparátů, jako je třeba dynamické ostření přibližujícího se nebo vzdalujícího se objektu, tak lze pro naše účely ostření rozdělit na automatické (AF – autofocus) a manuální (MF – manual focus).
Manuální ostření znamená, že pohyb části objektivu, který posouvá rovinu promítnutého obrazu před senzor, na senzor nebo za senzor, ovládáme ručně. Většinou se tak děje otáčením zaostřovacího kroužku na objektivu a přitom kontrolujeme správnost zaostření v hledáčku fotoaparátu (eventuelně na displeji). Přitom různé fotoaparáty mají různé optické vychytávky použité v hledáčku objektivu, abychom viděli, jestli máme zaostřeno správně nebo ne. Možnost zvolit manuální ostření je většinou na dražších fotoaparátech s výměnnými objektivy a netýká se běžných „kompaktů“. Manuální ostření se používá ve valné většině u portrétních fotografií, kdy se fotografuje s nastavenou malou hloubkou ostrosti a je problém zvolit pro automatické ostření vhodné body na snímané scéně.
Ještě bychom se mohli zmínit o fotoaparátech, respektive použitých objektivech, které nepotřebují vůbec ostřit. Nejedná se v tomto případě ani o manuální ostření a ani o automatické ostření. Takovými objektivy jsou vesměs vybaveny nejlevnější fotoaparáty. Dříve to byly například fotoaparáty na film na jedno použití, kdy cena fotoaparátu byla jen o něco málo vyšší než cena filmu v takovém fotoaparátu použitého. Objektiv v tomto případě je jen jednoduchá optická soustava (někdy pouze 1 nebo 2 čočky) s krátkou ohniskovou vzdáleností a fixní nebo jen v malém rozsahu nastavitelnou clonou. Vtip je v tom, že u takové optické soustavy je hloubka ostrosti tak velká, že nám umožňuje fotografovat scénu bez toho, abychom se museli starat o ostření. Netřeba dodávat, že z takových fotoaparátů nedostaneme příliš kvalitní snímky a lze s nimi fotografovat jen za dobrých světelných podmínek, protože clona bývá u takové optiky hodně velká.
Automatické ostření se začalo používat v některých fotoaparátech někdy v 80. letech minulého století a dnes si už ani nedovedeme představit, že by nějaký fotoaparát neuměl automaticky zaostřit. Systémů automatického ostření je několik, ale v podstatě je lze rozdělit na aktivní a pasivní. Není třeba tady podrobně oba systémy rozebírat a zmiňujeme se o nich jen z praktických důvodů při fotografování za špatných světelných podmínek, nebo při fotografování scény bez nějakých detailů - nějaké větší plochy s jen s nevýraznými barevnými nebo jasovými přechody.
Příklad: Takovými problematickými scénami jsou například obloha, zasněžená pláň, nebo fasáda nějaké budovy. U fotografování postav může být takovou problematickou oblastí jednobarevné oblečení. Aktivní zaostřovací systémy vysílají k fotografovanému objektu paprsek nějakého záření (většinou infračerveného) a fotoaparát prakticky měří vzdálenost od objektu a podle toho pak nastaví automaticky objektiv. Pasivní zaostřovací systémy fungují podobně jako lidské oko a vyhodnocení obrazu v mozku člověka. Vyhodnotí detaily na fotografované scéně a snaží se, aby hrany detailu byly co nejvýraznější.
Každý z těchhle systémů má svá pro a proti. Pro nás bude ale nejdůležitější to, že právě pasivní systémy mají problémy za špatných světelných podmínek a na jednolité barevné ploše. Může se pak stát, že za takových podmínek slyšíme jen beznadějné vrčení zaostřovacího mechanismu a objektiv jezdí sem a tam ve snaze zachytit v obraze alespoň nějaký detail, na který by se mohl chytit. Většina fotoaparátů má právě tento pasivní zaostřovací systém a proto je třeba si na zmiňované problémy dávat pozor, protože se můžeme někdy podivit nad tím, že ať mačkáme, jak mačkáme, tak nám fotoaparát nedovolí zvolenou scénu vyfotit.
Ať už je fotoaparát vybaven jakýmkoliv systémem automatického ostření, je nutné vědět, v jaké oblasti snímané scény má fotoaparát body, ve kterých provádí test zaostření. Asi všechny fotoaparáty mají takový bod přesně ve středu scény a ostrost hran se tedy hledá na detailech, které se nalézají ve středu snímku. Většina fotoaparátů má takových bodů ale více, rozmístěných v různých místech zorného pole. Takové body mohou být 3 u některých kompaktů, ale také třeba 45 u profesionálních zrcadlovek. Kam tedy ostřit a jak zvolit fotografovanou scénu. Určitě tedy objekt, který chceme mít na snímku ostrý, musíme umístit v zorném poli tak, aby ho pokrýval alespoň některý bod ostřícího systému.
Příklad: U fotografování portrétů se snímek komponuje tak, že hlavní ostřící bod je zaměřen na oko fotografované tváře.
Má-li fotoaparát zaostřovacích bodů více, pak je výsledná scéna zaostřena tak, že software automatického zaostření provede výpočet scény a zvolí nejoptimálnější zaostření podle důležitosti jednotlivých zaostřovacích bodů. Výsledkem můžeme být ale v mnoha případech zklamáni, protože „hloupý“ fotoaparát zaostřil jinak, než jsme si my představovali. Nejčastější chybou nesprávného automatického zaostření bývá v tomto případě tzv. proostření scény, ke kterému mnohdy dochází v případě, že majitel fotoaparátu neví nic o tom, jak automatické ostření jeho přístroje funguje a kde se nachází ostřící body jeho fotoaparátu.
Příklad: Dejme tomu, že chceme fotografovat skupinu osob ve vzdálenosti třeba deseti metrů a naše stanoviště fotografa, je někde pod větvemi stromu, které zasahují do zorného pole snímané scény. Dokonce by se nám líbilo, kdyby byl snímek oživen nějakými větvičkami s listím v popředí. Neuvědomujeme si však, že větve zasahují důležité zaostřovací body a naopak skupina osob není přesně ve středu snímku, ale stojí trošku stranou. Cvakneme, a když si snímek prohlédneme, tak zjistíme, že máme na snímku krásně ostré větvičky s vykresleným žilkováním na jednotlivých lístcích, ale ze skupiny osob je jen nezřetelná skvrna. Prostě všechno dopadlo přesně naopak, než jsme zamýšleli a „hlupák“ zaostřovací systém to pochopil jinak.
U některých fotoaparátů, lze jednotlivé ostřící body vypínat a zapínat, podle toho jakou kompozici scény jsme zvolili. Chceme-li například mít ostrou osobu v pravé části snímku, pak zapneme pravý ostřící bod a vypneme detekci ostření v levé části scény. Na sérii snímků (obr.12, obr.12a – obr.12d) je dobře vidět jaký vliv má volba ostřícího bodu na výsledný snímek.
 |
| obr. 12 - střední ostřící bod |
 |
| obr. 12a - levý ostřící bod |
 |
| obr. 12b - pravý ostřící bod |
 |
| obr. 12c - horní ostřící bod |
 |
| obr. 12d - dolní ostřící bod |
U některých kompaktů je toto pro laiky zjednodušeno například tím, že můžeme přepínat mezi jednotlivými přednastavenými scénami. Zvolíme tedy třeba režim fotografování postavy a například stylizovaná silueta postavy na displeji ukazuje, kam bude fotoaparát ostřit.
Jiný způsob správného umístění hlavního ostřícího bodu je u většiny fotoaparátů takový, že lze zaostření tzv. zamknout.
Příklad: Chceme opět fotografovat postavu, která se nachází napravo od středu snímané scény. Překomponujeme tedy scénu – pohneme fotoaparátem tak, že se postava nachází ve středu zorného pole (v oblasti zaostřovacího bodu). Pak zamkneme ostření (většinou to bývá jemným namáčknutím a podržením spouště) a vrátíme kompozici scény do původního stavu, který chceme vyfotografovat – tedy tak, že postava bude opět vpravo. Namáčknutím spouště jsme zajistili, že se ostřící systém tzv. zamknul a zachová stav, kdy postava pokrývala ostřící bod. Pak jen spoušť domáčkneme a dostaneme snímek zaostřený a komponovaný tak, jak jsme chtěli.
děkuju
opět se člověk dověděl něco nového, většinou fotím intuitivně a teď nad tím občas i zapřemýšlím :-)
udělala jsem chybu a koupila si EVF a ne zrcadlovku, nu což snad příště
to Ella
Je pravda že EVF a zrcadlo je rozdíl. Ale na netu vystavuje fotky spousty borců co fotí ultrazoomem a já můžu jen žasnou jaké úrovně se dá dosáhnout.
no
přítel má zrcadlovku a je fakt, že se dá s každým vyfotit líp něco jinýho, ale tak jako tak to člověk musí umět ...
ad EVF
Pro lidi co nepotřebují měnit objektivy a stačí jim ultrazoom se svou omezenou světelností na EVF foťáku jsou EVF plně dostačující foťáky. Buď to člověku stačí a nebo je potom natolik zapálený do focení, že sám zjistí v čem je jeho foťák omezený a bude se snažit pořídit si něco vyššího. Je to rozhodně lepší cesta, než když si někdo za drahý peníz pořídí zrcadlovku a pak zjistí, že dělá horší fotky než kamarád s compactem. Zrcadlovka chce totiž odlišný přístup k focení jak kompakt. Tam je třeba už přemýšlet nad parametry objektivů, protože tělo samo o sobě není až zas tak důležité.
... ještě ad EVF
Ono je taky důležité k čemu chce člověk ty fotky pak použít. Jestliže někdo fotí jen aby si fotky prohlížel na počítači a maximálně si ve fotolabu nechal udělat fotky pohlednicového formátu, tak je úplně zbytečné aby si pořizoval zrcadlovku. Například ty fotky tady k tomu článku jsem fotil Canonem 5D Mark II za bratru 50000,- kč za tělo a profesionálním základním objektivem Canon EF 24-70 se světelností 2,8 v celém rozsahu zoomu za bratru 30000,- kč a pro tohle použití by to přitom stačilo nafotit nějakým kompaktem. I když je pravda, že přišla docela vhod velká světelnost objektivu a minimální šum foťáku při tom umělém osvětlení. Ale pro fotky 590x394 pro tenhle článek to je jak jít s atomovkou na zajíce, protože při plném využití fullframe tohodle foťáku (5616x3744) a kvalitě objektivu by ty malé lokomotivky na fotce byly přes celý formát uveřejněné fotky a abyste si prohlédli celou fotku, tak byste museli rolovat posuvníkama. To už pak má význam jen u tisku velkých fotek. Na webových fotkách s běžným monitorem je to naprostá zbytečnost. Takže skutečně je lepší napřed přemýšlet jak chci foťák využít a pak teprve přemýšlet o tom jaký si pořídit - NIKDY NE NAOPAK - a nejde ani tak o peníze za dražší foťák, ale spíš o to, že bez nějakých základních dovedností, znalostí a trošky uměleckého oka dělá zrcadlovka pro běžné použití horší fotky než nějaký trošku lepší kompakt.
Pekné pokračovanie!
Už mi len chýba hŕba hier, ktoré by som fotil :)
...
Nikdy mě nenapadlo,že nad tím někdo takhle kutí:-) Možná proto,že ničím jiným než zrcadlovkou fotit neumím.
hmm
Myslel jsem si, že se tu dozvím jak fotit deskové hry, ale místo toho jsem se pouze dozvěděl jak fotit :-).
Děkujeme, že alespoň zvážíte přestat blokovat reklamy na Zatrolených hrách.
Je to náš hlavní zdroj příjmů, ze kterých financujeme provoz Zatrolených her.
Drako: Drak a trpaslíci
Akt. cena: 550 Kč
Končí za: 4 dny
