Příjemná likvidace pána s černou patkou

Autor: Lukasino | 21.11.2022 | 1

Mít možnost pokusit se zabít pána s černou patkou je pro mne splněným snem. Ten, koho zajímá téma druhé světové války, hrůzy totalitního Německa nebo přímo operace Valkýra, by tuto záležitost rozhodně neměl minout. Co se mi na hře líbí a naopak nelíbí? Pojďme si vše jedno po druhém ukázat!

Jak se to hraje

Mechanismus hry shrnu velice stručně: v rolích spiklenců běháte po mapě, sbíráte předměty, které vám umožní spáchat atentát, zapojujete se do protistátní činnosti, která sráží Hitlerovu vojenskou sílu, dostáváte příliš riskující přátele z vězení a sem tam zahrajete nějakou akční kartu. Hra je do značné míry řízena kostkami, které použijete i v rozhodujícím okamžiku, kdy jeden z vás stiskne spoušť, odjistí nálož nebo pocukruje Adolfův oběd trochou jedu. Hru vyhrajete v okamžiku, kdy Hitlera sprovodíte ze světa, a jedná se o jediný způsob, jak hru vyhrát. Naopak prohrát ji můžete hned třemi způsoby – buď se společně se svými kumpány sejdete za mřížemi vězení gestapa, nebo vám v samém závěru války vaši nepřátelé zamávají před nosem důkazními materiály. Hru můžete prohrát i tím, že necháte události druhé světové války dojít tak daleko, že vám Hitler jednoduše frnkne před nosem a vy svou šanci na záchranu milionů lidských životů promarníte. Pojďme ale k hodnocení.

Co se mi líbí

Atmosféra hry: Ruku na srdce – kostky nejsou pro každého. V této hře se vám ale při každém chřestění zastaví srdce. Ačkoli jsem už několikrát slyšel, že je hra velice náhodná, mně naopak kostky hezky doplňují téma. Ve hře tak vznikají výborné situace, vaši spoluhráči jsou zatýkáni, Hitler vám těsně před pokusem o atentát zmizí na druhou stranu Evropy nebo vás jako příslušníka Wehrmachtu v klíčový okamžik povolají na frontu. Přestože se někdy budete chytat za hlavu, že větší smůla vás potkat nemohla, za mne je míra náhody v kombinaci s tématem velmi zábavná a příběhová.

Kooperativní hra s velkým K: Pokud hrajete jiné kooperativní hry, které spočívají v běhání po herním plánu, sbírání všemožných žetonů a likvidaci nepřátel, možná znáte onen stereotyp, do kterého vás sváže vaše postava. Vybrali jste si svalnatého chlapíka? Asi se můžete připravit na to, že většinu hry budete běhat po mapě a zabíjet nestvůry. Jiná postava vás odsoudí k nekonečnému sběru žetonů, léčení spoluhráčů a dalším periodicky se opakujícím akcím, kterými strávíte většinu hry, protože se to zkrátka „hodí”. Nic takového však v Atentátu na Hitlera nenajdete. Ačkoli se každá postava může pochlubit svou speciální schopností, kterou může za určitých podmínek využívat, rozhodně nemám pocit, že by mne svazovala k jedné a té samé činnosti. Postavy jsou si tak výrazně více „rovny” a jejich schopnosti jim tak spíše než „povolání” přidávají k tahům zajímavý bonus.

Spojení tématu s herními mechanikami: Většina mechanik, na které při hře narazíte, velmi povedeně sedí k tématu. Vyzdvihl bych především akci „Protistátní činnost”, která je prováděna zmiňovanými kostkami. O co jde? Ve svém tahu se rozhodnete, kolik akcí z celkových tří investujete do tajných aktivit proti říši. Čím více kostek investujete, tím větší profit můžete získat, ale tím více také můžete ztratit. Pokud uspějete, motivujete ostatní spiklence nebo srazíte Hitlerovu vojenskou podporu. Pokud selžete, vaše podezření vzroste a bude vám hrozit, že skončíte v cele věznice gestapa. Naprostou bombou je pak tažení karet výslechu, tedy akce, kterou provádí zadržený hráč. Karta vám nabízí tři různé možnosti, jak se při výslechu zachovat. Chcete se z vězení dostat? Zaplatíte cenu, která bude vaše spolubojovníky na svobodě dost možná velmi bolet. Nebo se pokusíte vzdorovat a zkusit štěstí? Volba, kterou v cele učiníte, je zcela na vás a tato mechanika tak skvěle eliminuje alfa hráče.

Provázanost s reálnými událostmi: Asi nikoho nepřekvapím, řeknu-li, že se hra může pochlubit i skvělým propojením skutečných historických událostí s vaší partií. Výborným mechanismem je i postupné rozpínání a smršťování mapy dle aktuální rozlohy nacistického Německa.

Jednoduchost a přehlednost: Hra je jednoduchá a snadno ji vysvětlíte i nehráči. Zároveň je graficky zpracovaná tak dobře, že se na herním plánu každý snadno vyzná. Kladně hodnotím také použití reálných dobových snímků.

Náročnost – Zabít Hitlera není jednoduché, a to ani na střední obtížnosti. Na výběr máte hned tři, což po úspěšném pokusu na nižší úrovni obtížnosti motivuje vyzkoušet náročnější partii.

Co se mi nelíbí

Nevyváženost plánů atentátu: Nemohu se zbavit přesvědčení, že některé plány atentátu jsou pro případný pokus zcela nepoužitelné. Je mi jasné, že je autor nejspíš do hry zahrnul kvůli možnosti hrát hru na nižší obtížnost, ale pokud se vám do ruky dostane karta, která vám umožní Hitlera reálně zlikvidovat a karta, která je na první dobrou ztraceným pokusem, je jasné, jakou strategii budete následovat. Na střední a vyšší obtížnost proto každý druhý plán atentátu rovnou zahazuju. Na tento argument by samozřejmě šlo říct, že se dá s pomocí takové karty pokusit o atentát výrazně bezpečněji z důvodu „obranných” symbolů. Pokud však karta poskytuje hráči chabé tři kostky, je šance na provedení atentátu prakticky nulová.

Míra náhody občas na hraně únosnosti: Ačkoli jsem tento faktor na začátku recenze hře chválil, očekávejte i partie, které vám budou připadat absolutně chaotické.

Podobnost partií: Druhá světová válka byla jen jedna. Nechci používat slovo „bohužel”, ovšem bohužel pro tuto hru. Největších zvratů se vám ve hře dostane od karet událostí. Ačkoli vás hra leckdy bude vést k jejich třídění, zahazování a otáčení jiných, po čase vám zevšední a vy už jednoduše budete vědět, že ve čtvrtém období nemáte lézt do Prahy, jinak skončíte ve vězení.

Nad zápory Atentátu na Hitlera jsem přemýšlel dlouho. Stále zůstávám u názoru, že jde o hru velmi vydařenou a pokud ji nebudete hrát každou neděli, určitě vám radost z ní vydrží velmi dlouho.

Sdílet s přáteli: