Do kroku po Šikoku

Autor: mh | 28.1.2023 | 4

Na japonském ostrově Šikoku vládne čilý ruch. Poutníci konají své pouti po chrámech a zahradách okolo ostrova, z jejichž návštěv čerpají vnitřní sílu. Malíři se potulují krajinou a malují obrazy krásných scenérií, které potom rozdávají pro potěchu všech. A mezi nimi pendlují kupci, kteří v horských oblastech pořizují různé zboží, aby je v přímořských městečkách prodávali zájemcům. A mezi všemi panuje povznesená nálada.

Do tohoto prostředí nás přenese hra Tokaido Duo od Antoina Bauzy, který má na svém kontě hry jako 7 Divů světa, Malý princ: Udělej mi planetu, či Oltréé. Jedná se o verzi jeho starší hry Tokaido, tentokrát určenou přímo pro dva hráče. Těm českým ji přináší vydavatelství ADC Blackfire a distribuje ji v malé krabičce, která není o moc větší, než bývají krabičky karetních her, ovšem s tím rozdílem, že Tokaido Duo není hra karetní, ale figurková.

Malé rozměry krabičky nejsou nijak na závadu, neboť ta pohodlně pojme všechen potřebný materiál: pravidla, hrací plán, šest hráčských desek a šest dřevěných figurek (po třech pro každého hráče), čtyři označovací válečky, tři kostky, dále pak žetony stánků, zboží, obrazů, vln, horkých pramenů, mince, zlaté pláty a nechybí ani plátěný pytlík. Kvalita komponent je standardní a není jim prakticky co vytknout, snad jen, že kartonové prvky se hůře vylamují z matrice a je potřeba dávat pozor, aby si člověk neutrhl kus potisku.

Jak už napověděl úvodní odstavec, tématicky je hra zasazená do Japonska, které společně se širším Dálným východem představuje oblíbené prostředí Antoina Bauzy (viz např. jeho další hry jako Takenoko, Hanabi, Ghost Stories apod.). Nejinak tomu je i u staršího „velkého“ bratříčka, hry Tokaido. Tam hráči představují poutníky, kteří putují po stejnojmenné historické cestě mezi městy Kjóto a Edo (dnešní Tokio), přičemž návštěvami jednotlivých zastavení sbírají vítězné body. Tato hra je určená pro 2 až 5 hráčů, ale ve hře dvou hráčů je nutné obsluhovat ještě třetí figurku, jejíž pohyb má na starosti vedoucí hráč, což někoho může obtěžovat.

Těžko říct, jestli to byl ten důvod, proč Antoine Bauza přišel po deseti letech s tímto klonem, určeným speciálně pro hru dvou hráčů, nebo jestli to pouze tak nějak vyplynulo z jeho niterné potřeby. V každém případě je hra tady a opět nás přesune do Japonska, i když tentokráte na ostrov Šikoku, kde je největší atrakcí okružní pouť po 88 chrámech, rozmístěných po obvodu ostrova. Na rozdíl od „velkého“ Tokaida, kde každý hráč hraje s jednou postavou, zde mají hráči k dispozici postavy hned tři – poutníka, který vykonává již zmíněnou okružní pouť, malíře, který prochází scénické oblasti a maluje (a rozdává) obrazy, a obchodníka, který v přímořských městech prodává zboží, které získal v horských oblastech. Každá postava má kromě figurky také svoji bodovací desku, svůj způsob pohybu pro hracím plánu a především svůj způsob získávání vítězných bodů, o které jde především, neboť na konci vyhrává ten, kdo jich má nejvíc.

Princip hry

Příprava hry je jednoduchá. Do plátěného pytlíčku vložíte všechny žetony zboží (doporučuji je v pytlíčku i uchovávat, nebudete tak muset nic připravovat), na stůl rozevřete hrací plán, na něj do připravených pozic náhodně umístíte žetony stánků a žetony vln, žeton horkých pramenů položíte na vyznačené místo a každý hráč postaví své figurky do startovního umístění. Kromě toho si každý hráč připraví po jedné bodovací desce pro každou svoji postavu, na té poutníkově označí pomocí dřevěných válečků chrám a zahradu s číslem 1 a na tu malířovu náhodně rozmístí lícem dolů žetony obrazů tak, aby nevěděl, co kde je. Tím je hra připravena.

Hru začíná hráč, jehož figurky jsou na straně plánu označené kompasem. Dále se pak ve svých tazích pravidelně střídají. Hráč na tahu hodí všemi třemi kostkami (každá z nich je určena pro jinou postavu, což je znázorněno příslušným symbolem). Pak si vybere jednu z nich a provede tah s touto figurkou – povinně ji musí přesunout přesně o hozený počet polí a následně volitelně může (ale nemusí) provést efekt cílového místa. Potom je na řadě soupeř, který si vybere jednu ze zbylých dvou kostek a provede tah se zvolenou figurkou stejným způsobem. Nakonec opět první hráč musí provést tah s figurkou, které přísluší poslední kostka. Tím jeho tah končí, kostky si převezme druhý hráč a vše se opakuje. Jak je vidět, hráči hrají i v průběhu soupeřova tahu, což nejen zkracuje prostoje, ale vnáší to do hry i specifický taktický prvek.

Jak už jsem zmiňoval, každá postava má svůj vlastní způsob hraní. Společné je pouze pravidlo, že postava se nemůže v jednom tahu dvakrát přesunout přes totožné pole.

Malíř se pohybuje po velkých polích přes oranžové čáry, které představují obchodní stezky. Na cílovém políčku, na kterém může stát i soupeřova figurka, pak může provést maximálně jednu ze dvou akcí – buď namalovat obraz, nebo již namalovaný obraz darovat. Obraz(y) namaluje tak, že na desce svého malíře otočí na lícovou stranu tolik žetonů, kolik jiných postav stojí na stejném políčku, včetně postav na okolních políčkách horských městeček či pobřežních zastavení. Žetony otáčí postupně od horní řady dolů a v rámci řady vždy zleva doprava. Pokud má hráčův malíř již některé obrazy namalované, může je darovat. Vždy daruje pouze jeden obraz, a to ten, který je právě na řadě (opět zleva doprava a shora dolů), a navíc se musí shodovat symbol na tomto obrazu se symbolem na cílovém políčku. Žeton darovaného obrazu hráč odstraní z desky, čímž vznikne prázdné místo a odkryje se příslušná bodová hodnota. Na konci hry se pak za malíře započítá nejvyšší odkryté číslo na jeho desce.

Kupec se pohybuje pouze po oranžových políčkách spojených oranžovými čarami. Jedná se buď o horská městečka ve vnitrozemí, nebo o pobřežní městečka na okraji hracího plánu (ta jsou společná i pro poutníky). V jednom horském městečku mohou být současně kupci obou hráčů, ovšem v pobřežním městečku může být v jednu chvíli maximálně jedna figurka (ať už kupec, nebo poutník). Nemůže-li se kupec přesunout o plný hozený počet polí, musí zůstat stát na místě. V horském městečku hráč získá předměty, jejichž počet je uveden na hracím plánu, tak, že si je vylosuje z pytlíku (nic za ně neplatí). Vylosované žetony umístí na svoji desku, přičemž maximální počet je pět, víc jich hráč za normálních okolností mít nemůže (může si jich sice vytáhnout i přes tento limit, ale pak musí libovolné přebytečné odhodit do pytlíku). V pobřežním městečku pak může svoje předměty prodávat. Každé pobřežní městečko je spojené s jedním žetonem stánku určujícím druh zboží, které zde lze prodat, a cenu v mincích. Hráč může odhodit prodávané žetony do pytlíku a vzít si z banku příslušný počet mincí (malé mají hodnotu jedna, větší jsou za pět mincí). Jakmile hráč dosáhne hodnoty 10 mincí a více, okamžitě musí za 10 mincí zakoupit zlatý plát a ten umístit do prvního volného výřezu zleva pod svou deskou (přebytečné mince mu samozřejmě zůstanou). Na konci hry pak za kupce získá tolik bodů, kolik je uvedeno nad posledním umístěným zlatým plátem.

Poutník putuje výhradně přes políčka po obvodu herního plánu, a to ve směru hodinových ručiček. Na každém políčku může stát maximálně jedna figurka, pokud by cílové pole bylo obsazené, přesune se dopředu na nejbližší volné políčko. Podle typu cílového políčka může hráč provést různé efekty. Zastaví-li se v chrámu nebo v zahradě, posune příslušný ukazatel na své desce o jednu pozici dál. Zastaví-li se na políčku horkých pramenů, vezme si příslušný žeton, a to buď z hracího plánu (je-li tam), nebo ho ukradne soupeři. Žeton umožní opětovné využití právě použité kostky – figurka se znovu posune o hozený počet polí a může provést efekt nového cílového pole; žeton se v takovém případě vrátí na hrací desku. Políčko pláže umožní hráči vzít si jeden ze tří žetonů vln z hrací plochy a umístit ho na hrací desku příslušné postavy. Každý žeton představuje nějaký bonus pro jednu ze tří postav, který může (ale nemusí) hráč využívat po celou dobu vlastnictví žetonu – možnost posunout se o jedno políčko více nebo méně, než co padlo na kostce, možnost získat prodejem předmětu o jednu minci více, možnost vytáhnout si z pytlíku o jeden předmět více a zvýšit maximum na šest předmětů, možnost nakreslit nebo darovat více obrazů než umožňují standardní pravidla. Pokud na hracím plánu žádný žeton vln není, může ho hráč ukrást svému soupeři podobně jako žeton horkých pramenů. No a v pobřežním městečku hráč získá tolik mincí, kolik je uvedeno na připojeném žetonu stánku. I zde platí, že za 10 mincí musí koupit zlatý plát a ten umístit na desku kupce. Na konci hry pak hráč za poutníka získá body tak, že vynásobí čísla u aktuální pozice ukazatele chrámu a zahrad.

Konec hry není pevně dán, hra končí ve chvíli, kdy nastane kterákoliv z následujících situací – malíř jednoho z hráčů rozdal všechny obrazy (na jeho desce nezůstal žádný žeton), nebo byl na desce kupce jednoho z hráčů obsazen zlatým plátem poslední výřez, anebo došel na desce poutníka jeden z ukazatelů (chrámu nebo zahrad) na poslední pozici. V takovém případě se dohraje aktuální kolo (musí se použít všechny tři kostky) a dochází ke sčítání bodů. Každý hráč si sečte body za jednotlivé postavy a hráč s vyšším součtem vyhrává. V případě remízy vyhrává ten hráč, kterému zbylo více mincí. Je-li i tam shoda, vítězství se dělí.

Pravidla neobsahují žádné další herní varianty, každá partie se hraje naprosto stejně.

Postřehy a dojmy

Tokaido Duo je malá dvojkovka s krátkou herní dobou. Krabice má takové rozměry, že ji můžete klidně přibalit na cesty a nezabere vám v zavazadle příliš místa. Oficiální herní doba je 20–30 minut. Při prvních hrách s osvojováním pravidel jsme sice hráli cca jednu hodinu, ty další se však už kolem půlhodiny pohybovaly. Záleží hodně i na tom, jak moc budou hráči „tlačit na pilu“ a uhánět s některou z postav k cíli. Hra je tedy vhodná také jako filler, možná by se mohlo napsat i především jako filler. Pravidla jsou sice pro každou postavu rozdílná, ale v zásadě jednoduchá a logická, takže se velmi brzy osvojí a nebude již potřeba do nich nahlížet.

Porovnání s „velkým“ Tokaidem

Samozřejmě se nabízí srovnání s „velkým“ Tokaidem. Tuto hru jsem nikdy nehrál a bohužel ani neznám nikoho, kdo by ji vlastnil. Kupovat se mi ji nechtělo, ale nakonec jsem zjistil, že existuje verze pro mobilní telefony, takže jsme si ji zkusili zahrát aspoň v této formě. Plus jsem si samozřejmě přečetl pravidla a shlédl nějaká videa.

Prvním zřetelným rozdílem je to, že zde má hráč k dispozici tři postavy, zatímco u původního Tokaida jenom jednu. Vzhledem k tomu, že za každou postavu se hraje jinak, dostává tím Duo zajímavou rozmanitost. Ve „velkém“ Tokaidu sice každý hráč hraje za jednu postavu, ale vybírá si ji z nabídky deseti různých, každá pak má jiný počet mincí do začátku a nějaký unikátní efekt, který se projeví při hře.

V původním Tokaidu se hráč sám rozhodoval, na které políčko postoupí (pouze nesmělo být obsazené), a který efekt tak zahraje, zatímco u Dua je nutné se pohnout o přesně tolik polí, kolik padlo na kostce. Na druhou stranu má hráč většinou na výběr, kterou kostku použije, takže se rozhodně nejedná o variantu Člověče, nezlob se. A s výjimkou poutníka si většinou i může vybrat, kterým směrem se vypraví. To poskytuje hráčům solidní prostor pro taktizování.

Dalším rozdílem je to, že zatímco u „velkého“ Tokaida postupují hráči pouze jedním směrem od startu (Kjóto) do cíle (Edo) a na každé políčko se v průběhu partie dostanou maximálně jednou (na spoustu dokonce vůbec ne), hrací plán Dua je okružní a umožňuje figurkám navštívit některá políčka i vícekrát (a to včetně poutníka, pokud se mu podaří obejít celý ostrov a začít druhý okruh). U „velkého“ Tokaida tak obsazené nebo minuté políčko znamená, že je jeho efekt pro hráče po zbytek hry ztracený, v Duu je možné se na políčko vrátit později a předchozí nepřízeň tak napravit.

Jinak v obou hrách nacházíme tematicky podobné prvky, které jsou však herně řešeny odlišně. Jsou tu také návštěvy chrámů, ale místo finančních příspěvků se s každou návštěvou posouvá ukazatel. Získávání (nákupy) zboží neslouží k vytváření bodovaných sad, ale pouze k tomu, aby je hráč zase prodal a utržené peníze směnil za zlaté pláty. Horké prameny neslouží k paušálnímu zisku vítězných bodů, ale umožňují hráči zopakovat jeden tah. Hráči se nesnaží sestavit tři různá panoramata, místo toho malíři malují jednotlivé obrazy, které pak na vhodných místech rozdávají zájemcům. Setkání, farmy a hostince v Duu nenajdeme vůbec, zato tu máme ještě zahrady, pláže a pobřežní městečka (ta mají podobný efekt jako farmy).

Doba hry je u Tokaida uváděna jako 45 minut, zatímco u Tokaida Duo jako 30 minut. Procentuálně je to docela podstatný rozdíl, ve skutečnosti to dělá pouhou čtvrthodinku. Navíc naše zkušenosti s hraním mobilní verze Tokaida ukazují na mnohem kratší čas, což ale pro deskoherní verzi nemusí být směrodatné. Nicméně i tak si myslím, že v obdobném počtu hráčů budou mít obě hry zhruba stejnou hrací dobu, která se k udávané třičtvrtěhodince bude blížit nejspíš při plném počtu pěti hráčů.

Upřímně řečeno, původní Tokaido mně osobně přijde jako méně zajímavé a více stereotypní, nudnější, zatímco Tokaido Duo díky třem rozdílně hraným postavám rozhodně pestřejší a zábavnější. Stejně tak u původního Tokaida nemá hráč se nad čím moc rozhodovat, zatímco u Dua se dá v rámci tahu přece jenom více taktizovat. Bylo by však chybou se domnívat, že Tokaido Duo je nějaká strategicky či takticky hluboká hra, to v žádném případě, jedná se vždy o to, aby hráč co nejlépe zareagoval na aktuální situaci na hrací ploše.

Zenová hra

Již v souvislosti s „velkým“ Tokaidem se mluvilo o „hře-nehře“, případně o „zenové hře“, což už mi přijde trochu jako klišé. Tato charakteristika se celkem logicky přenesla i na Tokaido Duo. Má to nejspíš znamenat, že tu nejde ani tak o soupeření a vlastní výhru, ale o to zklidnit se, navodit pohodovou atmosféru a téměř duchovně si prožít tu cestu.

Zní to určitě neotřele a zajímavě, ale na mě to působí jako pověstné výroky některých lidí o tom, že v televizi (pokud ji tedy vůbec mají) sledují pouze dokumenty na ČT 2, případně kulturní přenosy na ČT art. Samozřejmě, že Tokaido (ať už jedno nebo druhé) je hra, ve které se každý hráč snaží porazit své soupeře a získat co nejvíc vítězných bodů. Je fakt, že původní Tokaido zenovou představu asi naplňuje o něco více, protože prakticky jediný náznak jakéhosi konfliktu představuje to, když figurka hráče zablokuje políčko, které chtěl využít soupeř.

Ovšem Tokaido Duo kupodivu (na to, že by to měla být taktéž zenová hra) těch případných konfliktů a mírného škodění nabízí mnohem více. Opět to nelze chápat tak, že by Tokaido Duo byla škodicí hra, to škodění je tu spíše mimoděčné než plánované, ale je ho tu víc, než bych čekal. Sledujte se mnou: Samozřejmě, překážení na políčkách tu je také, ale to by bylo to nejmenší. Mnohem více dokáže zaškodit, když hráč v tahu použije kostku, na kterou si dělal soupeř zálusk. Tohle dokonce může být i úmyslné, aby mu třeba zabránil v naplnění podmínky konce hry, ale většinou to bude spíš vedlejší efekt. Podobně jako ukradení žetonu horkých pramenů, které hráč nestačil včas upotřebit. A když si uvědomíte, že ukrást za určitých podmínek lze i žetony vln a připravit tak protihráče o bonus, který odteď bude patřit soupeři, uznáte, že je toho na zenovou hru celkem dost.

Já jsem dceru vždycky, když se začala rozčilovat nad nějakou situací, popichoval větou: „Je to zenová hra!“ Tato věta má dokonce šanci stát se kultovní hláškou, kterou budeme používat i v jiných situacích, kdy někdo bude žehrat nad „nespravedlivým“ osudem. Jistě že se dá Tokaido Duo odehrát bez vztekání se, kdy hráči jednoduše přijímají všechny peripetie s nadhledem, ovšem že by prchlivější povahy neměly možnost se projevit, to tedy zase taky ne. Je tedy potřeba brát všechny ty poznámky o zenové hře, nekonfliktním průběhu a především duchovní podstatě poněkud s rezervou.

Strategie a taktika

Jak jste jistě poznali, v Tokaidu Duo se příliš neuplatní strategické ani taktické myšlení. Nicméně i k ní je vhodné přistupovat s nějakou základní strategií. Myslím si, že není nejvhodnější zaměřit se pouze na jednu postavu a snažit se co nejdříve ukončit hru jedním způsobem. Protože ten, kdo způsobí ukončení hry, ještě automaticky nemusí vyhrát. U kupce lze ukončením hry získat 45 bodů, u malíře 40 a u poutníka je bodový rozsah při ukončení hry 6–48 bodů. Což by samo o sobě většinou k výhře nestačilo. Je potřeba tedy od začátku vhodně rozvíjet všechny tři cesty, jak poutníkovu, tak kupcovu i malířovu. A teprve ve chvíli, kdy si hráč spočítá, že má nad soupeřem bodovou převahu, snažit se o co nejrychlejší ukončení hry libovolným způsobem.

Stejně tak jsou potřeba i určité taktické schopnosti. Především umět co nejlépe zareagovat na aktuální situaci (hozené kostky, umístění vlastních i soupeřových figurek a bodový stav). Někdy je vhodnější zahrát tu kostku, která mi přinese ten efekt, který potřebuji, jindy je lepší zahrát spíš kostku, která znemožní, aby pozitivní efekt získal soupeř, i když mně samotnému toho zase tolik nepřinese. Tokaido Duo není hra, při které byste odehráli svůj tah a pak byste si třeba šli číst knížku, než zahraje soupeř. Naopak je potřeba pečlivě sledovat hru v každém okamžiku a snažit se co nejvíc optimalizovat svoje počínání.

Někde jsem zaslechl, že jednotlivé postavy si hrají na svém písečku a navzájem se neovlivňují. S čímž tedy nemohu souhlasit. Z pohledu kupce a malíře to zajisté platí, ale poutník svou činností může ovlivnit i ostatní dvě postavy. Například v pobřežním městečku získá mince, které ale využije kupec k nákupu zlatých plátů. Svou pozicí také může přispět k tomu, aby malíř mohl namalovat nějaké obrazy (tuto možnost mají i kupci). No a návštěvou horkých pramenů a pláží získá žetony, které také mohou využít ostatní postavy (a které nikdo jiný než poutník ani získat nemůže). Jistě, nelze nijak kombit, ale že by se jednotlivé postavy navzájem vůbec neovlivňovaly, to také není pravda.

Vyladěnost herních principů

Tokaido Duo neobsahuje žádné komplikované herní principy. Každá ze tří postav má jasně daná jednoduchá pravidla, podle kterých se pohybuje po hracím plánu a sbírá vítězné body. Není tedy problém je rychle vstřebat a při hře nevznikají žádné nejasné situace. Je to určitě i proto, že ta pravidla jsou v zásadě logická, takže fungují přesně tak, jak byste očekávali.

Navíc mi přijde, že jsou dobře vyladěná a fungují dohromady (viz výše zmiňovaná synergie jednotlivých postav, byť je jen decentní). Při vlastním hraní tak hráči nedělají nic, co by šlo proti duchu hry, ale ani proti samotnému tématu. Snad jediný drobný prohřešek proti tématu bych viděl v tom, že kupec získává v horských městečkách zboží zadarmo a nemusí za něj platit, ale přes to se dá bez problémů přenést.

Když jsem poprvé hru rozbalil, trochu mě zamrzela přítomnost hracích kostek. Až mi přijde zajímavé, jak zprofanovanou rekvizitou se mohou zdát. Měl jsem pocit, že „velké“ Tokaido je na tom lépe v tom, že hráč si sám volí, na které políčko se posune. Ale už když jsem si přečetl pravidla, a pak také při vlastním hraní jsem přišel na to, že kostky sice do určité míry hráče svazují (povinnost přesunout se o plný počet polí), ale princip toho, že si hráč sám může zvolit, kterou kostku kdy použije, je vlastně docela fajn a umožňuje to aspoň určitou míru taktizování. A dokonce poté, co jsem si zahrál mobilní verzi „velkého“ Tokaida, mi přijde, že je to možná i lepší než tam.

Cílová skupina

Fakt, že existuje pouze pár základních principů, nedává hráčům příliš možností rozvíjet svoje schopnosti. Což asi bude vadit především zkušenějším hráčům, kteří hledají komplexnější zábavu. Na ty ale Tokaido Duo evidentně necílí. Vhodnou cílovou skupinou budou spíš příležitostní hráči a rodiny s dětmi. Oficiálně je udávaná věková hranice 8+, což podle mého názoru odpovídá. Ale stejně jako si skladník ve šroubárně může přečíst Vergilia v originále, tak i zkušený hráč může zatoužit si občas zahrát jednodušší hru jen tak pro radost.

Pravidla

Jednoduchost herních principů jde ruku v ruce s jednoduchostí pravidel. Ta jsou vysvětlena v zásadě na pěti a půl stránkách, zbytek do osmi tvoří úvodní strana, popis komponent a tiráž. Popis je srozumitelný, doplněný spoustou obrázků s praktickými příklady. Jazykově i stylisticky jsou na kvalitní úrovni, nikde jsem nenarazil na nic, co by nějak bilo do očí. Snad jen bych možná použité slovo meeple nahradil figurkou, ale rozhodně to není nic, co by stálo za kritiku.

Závěrečné zhodnocení

Tokaido Duo je malá hra pro dva hráče, jejíž jednu partii při znalosti pravidel odehrajete zhruba za půl hodiny. Má jednoduché a logické herní principy, které si rychle osvojíte. Vizuál hry v japonském stylu je příjemný, komponenty dostatečně kvalitní, rozložená na stole nezabírá moc místa a příprava je taky rychlá, takže se výborně hodí jako filler. Názvem i tematicky odkazuje na starší hru stejného autora Tokaido, které je však určené především pro hru více hráčů. Na rozdíl od něj je však podle mého názoru Tokaido Duo zábavnější a přináší více herních rozhodnutí.

Herně se nejedná o hru nijak hlubokou, takže bude vyhovovat spíš méně náročným hráčům a pro rodinné hraní. Na druhou stranu je nutná alespoň nějaká míra taktizování, takže se nejedná o bezduché posouvání figurek na základě hodu kostkou. Naopak, mechanismy související s házením kostkami a pohybem figurek jsou podle mě dobře navržené. Jen se nenechte nachytat na často zmiňovanou zenovou (a tím pádem nekonfliktní) podstatu hry, obsahuje totiž pár mechanismů, které jsou schopny zaškodit soupeři a ctižádostivější hráči by s tím možná mohli mít problémy.

Pokud tedy máte náladu na něco méně náročného, co vám mozkové buňky jen tak mírně poškádlí, může být Tokaido Duo dobrou volbou, tím spíš, že cena se na e-shopech pohybuje něco málo přes šest stovek.

Sdílet s přáteli: