Designérský deník Dva bratři: 3. díl: Dva kroky vpřed, tři zase zpět

Autor: Tharr | 10.10.2022 | 9

Hra Dva bratři (v anglické verzi The Two Heirs) chystaná na podzim 2022 pod hlavičkou Albi je minimalistická dvojkovka. Za několika kartičkami se ale skrývá nejen strategická a možná překvapivě velká hra, ale i překvapivě velké množství práce. Pojďte s námi nahlédnout pod pokličku designu. Deník autora (nebo spíše autorů) bude mít více dílů a mapuje témata od půdy, ze které celý nápad vznikl přes vývoj mechanismů až po spolupráci s vydavatelem.

Pokud se podíváme na hotovou hru, ve které jedna věc přirozeně navazuje na druhou, pravidla jsou dobře napsaná, vše matematicky vychází, efekty jsou vyvážené a hráči mají pocit, že mají hru pod kontrolou, zdá se to jako samozřejmost. Lidé neznalí tvorby deskových her si možná řeknou: “No to je jasné, to bych zvládl taky, na tom nic není.”, jenže k jednoduchosti vede cesta trnitá. A design her je o hrdinném prozkoumávání slepých uliček. Dokud nevíte, které kam vedou, nevidíte situaci tak jasně, jako při pohledu do zpětného zrcátka. Dnes bych chtěl popsat pár designérských střípků - zběsilých nápadů, které se ve hře neuchytily, a jeden výrazný, který se ukázal jako nosný.

Největší změnu prodělal asi rondel. V předchozích verzích fungoval královský erb nejen jako bod, od kterého se počítal dosah, ale byl rozdělen na dvě barevné poloviny, které ukazovaly i směr dosahu pro každého hráče. Po braní karty se směr dosahu vlivem otočení žetonu změnil a místo po směru hodinových ručiček se vybíral proti směru. Dosah na rondelu byl velmi rozmanitý, šlo s ním zajímavě kombinovat, ale na většinu hráčů to bylo už příliš. Zaměstnávalo to jejich mozkovou kapacitu natolik, že se těžko mohli soustředit na ostatní aspekty hry. Systém se proto zjednodušil a erb obíhá jen jedním daným směrem. K tomu bylo ale potřeba rondel o pár karet zvětšit a tedy i přidat pár dalších kusů karet do hry. Už jich nebylo 18, ale počet se v různých fázích vývoje měnil od 19 až do 27.

Jedním z nápadů byly dvě karty - kostely, které zvyšovaly permanentně dosah v nabídce. Byly velmi silné a proto dostaly neutrální modré pozadí aby nešly využít k jiným bodováním. Jenže to způsobovalo komplikace při vysvětlování pravidel, a pokud tato karta přišla do hry ke konci, nebyla k ničemu, zůstávala v nabídce a stavbu budov naopak brzdila - nedávala surovinu ani na rondelu. Po mnoha testech a diskusích jsme tedy kostely zavrhli.

Zlatonosné doly. Opět karty, které pracovaly s odlišným speciálním hnědým pozadím. Doly měly být tři a bodová hodnota každého z nich se odvíjela od celkového počtu postavených zlatých dolů ve hře a to inflačně - čím více dolů bylo, tím menší hodnotu měl každý z nich. Doly se však ukázaly jako zbytečně složité, bodování problematické a v průběhu hry přinášely podobné problémy, jako výše zmíněné kostely. Přesto, že vybalancování ceny těchto karet zabralo hodně času a počítání, šly doly také pryč.

Karty observatoří měly za úkol kopírovat efekt vedlejší vlastní, či soupeřovy budovy. Nápad skvělý, ale možná do jiné hry. Bylo to extrémně nepřehledné a při hře nebylo vůbec jasné, co karta vlastně dělá. Po prvním testu šly observatoře pryč.

Královské družiny se původně hýbaly jen z královského dvora na plán a zpátky už nesměly. V tehdejším systému se to zdálo v pořádku a hráč nečelil přílišnému překombinování hry a musel zvažovat v jaké fázi hry se nachází a přechod družin dobře načasovat. Jenže jsme přišli na to, že hráči větší práci s družinami chtějí a dává jim to příjemnou volnost. Zpočátku byla snaha pohyb na plán a pryč z něj zpoplatnit zahozením karty, ale nakonec jsme si řekli, že hráč by měl mít možnost pohybovat družinami volně a testery byl tento krok přijat pozitivně.

Jiná budova měla ocenit hráče, pokud nechá armády u krále až do konce hry. Ale byla prostě divná. Nikdo ji nechtěl hrát. Neptejte se mě proč. Byla divná a říkal to každý tester. A taky nevěděl proč. Prostě divná.

Ze zdánlivě zběsilých nápadů ale někdy vznikne i věc, která se uchytí. Jedním z těchto nápadů byly cesty. Tato vrstva hry byla přidána až později po testování na setkání CGE. Hráčům vadilo, že někdy je vlastně zcela jedno, kam danou budovu postaví. Cesty ve hře dávají poziční potenciál i kartám, které jinak konkrétní pozici nevyžadují. A aby se systém cest uplatil i jinde, byly mnohem později vymyšleny budovy poutních míst, které pracují s cestami jako se samostatným prvkem táhnoucím se napříč celým barevným i geometrickým bodovacím systémem hry.

Příště se podíváme na kontroverzní bojové prvky hry: aktivní poškozování hráče ve hře The Two Heris (Dva bratři) a jak kvůli hledání řešení této kontroverze došlo k zásadnímu a prospěšnému přerodu hry jako celku.

Předchozí díl:

1. díl: Dobrodružství začíná

2. díl: 18 karet s příběhem

4. díl: Bořit či nebořit, toť otázka

5. díl: Práce týmu, jaký svět neviděl

6. díl: Sólit či nesólit

7. díl: Doteď jste si hráli, je čas pracovat

8. díl, BONUS: Rozhovor s Michalem Šmídem z Albi

Autor tohoto dílu: Olda Rejl

Sdílet s přáteli: